Jesení

Horská osada za Čachrovem na hlavní silnici Klatovy – Železná Ruda pod mohutným východním svahem Vlčkova (848 m n. m.). Nedaleko východně od silnice najdeme zajímavou technickou památku, Motlovu pilu z konce 18. století. Vybavení je z 19. a 20. století a pila je stále v provozu.

Je to již dávno, kdy tam žila asi padesátiletá duševně chorá Anežka Hasenöhrl. Bylo to v srpnu roku 1869, kdy se psalo, že tato nebohá žena byla němá a šílená. Aby prý neutíkala do lesa, kde by rychle zabloudila, tak byla již 18 let přikována v tmavé komůrce místního chudého koláře. Ten údajně po mnoho let žádal úřady o pomoc, protože sám toho moc neměl. Z četnické návštěvy vyplynulo, že ubožačka „žila“ ve smrduté kopce sena, polonahá, špinavá a přikovaná jednou rukou ke zdi. V komůrce bylo i za denního světla šero a pokud se člověk blíže přiblížil, tak zuřivě reagovala. Jediný krotící účinný způsob byl prý hlad.

Naskýtá se otázka, jestli tato nebožačka nezešílela až po svém „uvěznění“. Co se s dotyčnou stalo, o tom již záznamy nepsaly, ale čím byla smrt rychlejší, tím byla milosrdnější…

V 1. světové válce česky psaný a česky smýšlející Šumavan nevycházel, takže o různých událostech se psalo až po válce. Jedna taková zpráva, týkající se Jesení a Čachrova byla otištěna 12. dubna roku 1919. A o čem, že se psalo? Tak například o tom, že obec Jesení, nedlouho po převratu (28. 10. 1918), se jako první z německých obcí přihlásila k naší republice a holdovala Masarykovi, přičemž však chytře odřekla dodávky obilí a dobytka. Na tento lep ji sedly i české noviny v Praze, které jedním duchem psaly o svobodné německé obci Jesení.

Že se jednalo jen o klamné „manévry“ čachrovského renegáta (odpadlíka) Havla, řídícího (ředitele) školy, to věděli jen místní. Tento člověk hrál svoji komedii na obě strany a čekal jak se situace po válce vyvine a která strana bude mít navrch. Tento Havel celou dobu války dráždil české obyvatelstvo Čachrova tím, že při každé vítězné bitvě Němců vyvěšoval na škole prapory. A měl jich dost: velkoněmecký, bavorský, rakouský, maďarský, turecký a další. Jen ten český scházel. Tyto prapory koupil na účet místní školní rady za peníze zdejších obyvatel. Když si členové školní rady stěžovali v Klatovech na hejtmanství, aby na německé škole, která byla postavena ze dvou třetin za české peníze, byl také vyvěšen prapor český, nedostali ani odpověď.

Ivan Rubáš