Čachrov

Městečko cca 17 km po silnici jižním směrem od Klatov na hlavním tahu do Železné Rudy. Na východě se katastr obce svažuje k řece Ostružné, kde byly v 60. letech činěny průzkumy pro stavbu chystané přehrady. V této lokalitě (1 km od obce) najdeme družstevní hydroelektrárnu z r. 1908, první svého druhu v celém Rakousko-Uhersku. V obci jsou dvě významné dominanty. Gotický kostel sv. Václava z 1. poloviny 14. století. Kostelní loď sklenuta v době renesance (16. stol.) a věž z r. 1804. Nedávno, v r. 2006, díky prvotní snaze Petra Kaisera se konala oprava věžní báně a celé fasády.

Druhou dominantou je zdejší tvrz z 2. pol. 14. století. Byla vodní a časem (v 18. stol.) se změnila na sýpku. Ve 20. stol. zcela zchátrala. Dnes se o záchranu památky pokouší staronový majitel, rodina Faltysova (2006 – nová střecha). V r. 1713 byl u tvrze dostavěn Oldřichem Fruweinem z nedalekého Podolí barokní zámek, který však byl v r. 1972 nesmyslně stržen. První zmínka o Čachrovu je z r. 1352 a městysem se stal r. 1904. Severně necelé 2 km v lese nalezneme kapli sv. Anny a pod ní hrobku Kordíků z Čachrova, v 19. stol. významných majitelů celého panství (1792 -1895). Turistickým lákadlem je zajisté muzeum železničních drezín Václava Zahrádky.

Klatovský Šumavan v roce 1874 zaznamenal zmínku, že nedaleko Čachrova byla kdysi dávno (v roce 1719) na „panské“ louce postavena díky Oldřichu Fruweinovi menší kaplička sv. Jana, která byla zajímavá tím, že tři tamní zvony nebyly uváděny v pohyb lidskou silou, ale vodou. Ta byla ke kapličce přivedena malou strouhou. Také se uvádělo, že Čachrov měl ještě jeden kostel, sv. Víta u hřbitova a kapli sv. Prokopa, která stála blízko popraviště u nynějšího kříže nad Březí.

Kdysi tady žil jakýsi Josef Toman, který jednou jel s něčím do Klatov. Asi byl „den blbec“, protože bylo v tisku napsáno, že v úterý 20. května 1879 tento dotyčný na Vídeňském předměstí na hlavní cestě přejel jedenapůlroční dítko Josefu Melicharovou. Ta si na ulici hrála (?), bez jakéhokoliv dozoru a nějak se připletla pod kola vozu. Kola těžkého vozu přejela hrudník a takový nápor dětské tělíčko nemohlo pochopitelně vydržet. Rozmačkané plíce a srdce způsobily okamžitou smrt. Ve městě se povídalo, že se Toman kvůli výčitkám a také kvůli strachu před trestem, zastřelil.

Tato informace však nebyla ani tehdy řádně ověřena. Že však ho pronásledovalo svědomí o tom není pochyb. Člověk, když zaviní nešťastnou událost s následkem smrti, je sám potrestaný do konce života. Jsou však mezi námi i tací, kteří žádné výčitky svědomí nemají…

Významnou událostí pro Čachrov byl 1. srpen roku 1881, kdy tam byla zřízena četnická stanice. Byla sice jenom pro začátek jednočlenná, později o síle dvou mužů, ale pro dodržování základního pořádku a klidu v obci to bylo dostačující. Většina lidí byla „vycepovanější“ a jejich respekt k uniformám byl až přehnaný. V tomto ohledu je naše kázeň v naší době někde „trochu“ jinde.

V srpnu 1925 se psalo v tisku o sedmičlenné čapí rodince, která se usadila v Čachrově. Lidé měli radost, děti se na ně chodily dívat jak si stavěli hnízdo. Avšak přišli zlí lidé a čapí rodinku vypudili. Bývalý starosta obce Kolář a obchodník Baxa nikdy moc radosti lidem nepřáli a tak každý sám zastřelil jednoho čápa. Třetí čáp přišel asi následkem střelby k úrazu a časem zahynul. Čtvrtý postonával, protože měl krvavé zranění na hlavě. Redaktor doslova psal: „Zbylí tři čápi smutně a bolestně přemýtají proč zlí lidé jim ubližují. Celá záležitost bude mít soudní dohru, neboť se o tom dozvěděli četníci a ti horkokrevné nimrody poučí, že nelze stříleti vše, co vzduchem lítá.“ Co to bylo naplat, jejich finanční postih byl za smrt živého tvora neadekvátní. Zaplať Pánbůh, že v novém občanském zákoníku, který snad bude již příští rok (2012) platit, bude jakékoliv zvíře bráno za „živou duši“ a ne za nějakou „věc“ jako doposud.

Na čachrovskou „Václavskou“ pouť přišel 28. září roku 1928 německý učitel Jan Pinl z Řepic. Dlouho popíjel a dával si hrát za vypůjčené peníze samé německé „odrhovačky“ (lidové písničky). Že tím budil v českém prostředí nelibost, je zřejmé. Aby toho nebylo málo, vyvolal rvačku a revolverem ohrožoval ostatní návštěvníky pouťové veselice. Nebyl to jeho ojedinělý případ, takto se prý choval již několik let. Hodně tím trpěla jeho žena a přátelé. Nacionalistické vášně se u něj vždy „probouzely“ hlavně při větší konzumaci alkoholu. To že byl vždycky z hospody přinejlepším vyhozen, to by nebyla ještě taková ostuda, ale že jako učitel, který měl vychovávat děti ke snášenlivosti, byl těmito dětmi v tomto stavu viděn, tak to byla ta pravá ostuda. Dostat se do lidských řečí, je přinejmenším nepříjemné, však to známe i dnes, ne?

Ivan Rubáš