Prášily

Známá šumavská obec (880 m n. m.), dnes populární jako výchozí bod pro turistické celoroční výlety do krásného okolí. Leží přibližně na půli cesty mezi Sušicí a Železnou Rudou v rozlehlém údolí Prášilského potoka, kudy již v prvním tisíciletí našeho letopočtu vedla stezka, později známá jako Vintířova. Z jihu majestátně působí Skalka (1238 m n. m.) s Poledníkem (1315 m n. m.), na západě Ždánidla (1308 m n. m.) s Dřevěnou Holí (1206 m n. m.) a na východě Slunečná (996 m n. m.). První písemná zmínka je z roku 1732 jako osada zdejších sklářských dělníků. První sklárna Gattermayerova z roku 1749. Dominantou obce, která byla na konci 19. století srovnávána s krkonošským Špindlerovým Mlýnem, byl kostel sv. Prokopa Opata z let 1793 - 1803 s vysokou štíhlou věží. Ten byl po r. 1952 přestavěn na „kulturní dům“ a nikterak udržován. Nastala devastace, časem demoliční výměr a 4. 1. 1979 odstřel… Netřeba komentář. V letech 1918 - 1933 v provozu papírna Kašpara Eggertha. Byla poslední v Čechách, která vyráběla ruční papír. V současné době je tady populární botanická zahrada a Archeopark občanského sdružení Keltoi, v provozu od r. 2007.

V Prášilech byla v celých Čechách vyhlášená kreslířská a řezbářská škola. V dobovém Šumavanu ze 17. dubna roku 1880 se psalo, že ve škole nadlesního pana Lenka bylo zhotovováno mnoho dřevěných úlů, které si zde pro celé Čechy nechala vyrobit Včelařská Jednota. Všichni obdivovali zručnost a dovednost zdejších dělníků, kteří vyráběly věci nejen precizní, funkční, ale i na první pohled hezké, estetické.

Jelikož tehdy šlo o větší obci, byla tady četnická stanice. Vedle ní bydlel v roce 1928 devětačtyřicetiletý Josef Wudy. A jak vše spolu souvisí? V onom roce bylo hodně sněhu (kdy na Šumavě nebylo) a četnický strážmistr Vojtěch Pazdera s ostatními kolegy musel jezdit na lyžích. Také 25. února se vypravil na jakousi služební obchůzku. Když si venku připínal lyže, musel se „ohejbnout“ a sehnout. V tu chvíli mu z náprsní kapsy vypadla kožená tobolka s osobními dokumenty, s hotovostí sto korun a s dvěma zlatými snubními prsteny zdobenými brilianty v ceně 1100 Kč. Při cestě náhodně zjistil ztrátu a ačkoliv byl již daleko, okamžitě se vrátil do Prášil. Bohužel vypadnuvší tobolku již nenašel. Okamžitě se rozběhlo pátrání, byly upozorněny všechny četnické stanice v širokém okolí, ale přesto výsledek byl nulový. Možná proto, že prstýnky byly určeny pro svatbu z lásky zaúřadovala „vyšší“ moc. Jak? V nedalekém bavorském Regenu ve zlatnickém krámu pana Rauschera se v dubnu objevil výše zmiňovaný Wudy, který se vydával za jakéhosi Peschla z Lindbergu a nabízel zlatníkovi ony inkriminované prsteny. Chtěl za ně 30 říšských marek, a to bylo Rauscherovi podezřelé, neboť on cenu odhadl na 130 RM. V tomto roce byl přepočet 1 RM za 8 Kč. Vše nahlásil policii, ta podezřelého zadržela a při výslechu zjistila, že prsteny pocházejí z Prášil, kde je dotyčný nalezl, ale vše zatajil s úmyslem si vše ponechat. Byl předán našim státním orgánům a poslán do klatovské věznice. Zde byl také odsouzen ke dvěma měsícům žaláře.

Je to až k nevíře, ale v roce 1930 byly Prášily nějaký čas bez faráře. Do zdejšího kostela sv. Prokopa musel jezdit na bohoslužby populární český šumavský kněz Ignác Březina z nedaleké Hůrky. To některým místním příliš „nevonělo“ a doma o tom mluvili. V jedné rodině Baierlů ze Zadních Chalup měli syna, bývalého vysokoškoláka, který se oddal tuláctví a trpěl choromyslnými stavy. Tento 36letý Jindřich si umanul, že musí českého kněze ubít. To prohlašoval všude veřejně, ale lidé s ohledem na jeho „hlavu“ to nebrali vážně. Ale rapl zůstane raplem. Jednu červencovou neděli se objevil u kostela s velkou sukovicí a čekal. Farář, který přijel autem z jiné strany, dozvěděl se o hrozícím nebezpečí a žádal místní obecní úřad o záruku bezpečnosti své osoby při konání mše. Po dobu bohoslužby byl chráněn silnou četnickou hlídkou. Po skončení byl nebezpečný pomatenec na rozkaz zdravotního komisaře Balcara ze Sušice chycen a odvezen do „blázince“ v Dobřanech. Po nějakém čase byl propuštěn domů, v Prášilech začal sloužit německý kněz a tuto příhodu nám už jen připomíná záznam ve starých novinách… Také my čteme v tisku různé události staré „jen“ pár let, na které jsme již „pozapomněli“…

Ivan Rubáš