Hartmanice – 2. díl

Začátkem srpna roku 1938 byl v hospodské rvačce v Hartmanicích zabit „organizovaný“ sudetský Němec, jakýsi Baierle. Ve čtvrtek 11. srpna toho roku měl pohřeb a v celém našem pohraničí bylo velké pozdvižení, které zapříčinilo říšskoněmecké letadlo. Byl to vojenský dolnokřídlý jednoplošník se čtyřmi motory a se značkou „D-AURE“. Jeho úkolem, kromě provokativního letu, mělo být shození smutečního věnce přímo od Konráda Henleina zavražděnému henleinovci, který měl pohřeb v Dobré Vodě. Letadlo letělo odněkud z Weidenu, protože byla zaznamenána trasa od severozápadu k jihovýchodu a Klatovy letoun přeletěl ve výšce přibližně dvě stě metrů kolem deváté hodiny dopolední.

Po telefonickém poplachu byl z Plzně vyslán náš československý letoun, avšak ten německý se již stačil vrátit za hranice. K tomuto pohřbu je ještě jedna zajímavá novinová zpráva z 20. srpna, ve které se píše, že se pohřbu účastnilo mnoho členů SdP (Sudetendeutsche Partei) a sešlo se i hodně věnců a kytic od různých spolků. Kronika města Klatov „mluví“ o šest tisíc sudeťáků a projevu poslance Karl Hermanna Franka. Stuhy z věnců byly po pohřbu odneseny do hartmanického kostela, kde byly porůznu rozvěšeny.

Stala se ale divná věc. V kostele, který je celý den otevřený, někdo neznámý odstříhal ze stuh iniciály SpD a ze stuhy K. Henleina, jeho celé jméno. Určitě to musel být pro „bojovné“ Němce skutečný šok. Bylo zavedeno policejní vyšetřování, ale po půldruhém měsíci bylo všechno „pasé“ (odbyté). Některé takové „maličkosti“ jsou rozhodující a vyžadují mnohdy větší odvahu nežli například zabít člověka.

I z Hartmanic odjížděli Němci na práci do své vytoužené „třetí říše“. Jak se však psalo 20. 8. 1938, tak mnozí Němci zanevřeli na práci v Německu. Z Vůdcova rozhodnutí se začaly stavět autostrády (dálnice) a rozšiřovat železniční koridory (stávající tratě). Denně se jezdilo vlakem z Bayerisch Eisensteinu do Zwieselu. Odtud byly dělníci znovu rozváženi na jednotlivé stavby od Deggendorfu až k Passau. Je pochopitelné, že museli spát někde na Železnorudsku, protože pracovali denně, kromě neděle kdy jeli domů, od šesté hodiny ranní do šesté hodiny večerní. Jen s hodinovou pauzou na oběd.

Byly případy, že hodinová polední přestávka nebyla dodržena a také, pokud nebyla práce hotova, tak se dělalo přesčas. A přitom tempo prací bylo veliké. Když vezmete v úvahu čas strávený na zpáteční cestě, tak zjistíte, že z Rudy vyjížděli ráno po páté hodině a vraceli se až k osmé hodině večerní. Jenže ani potom neměli chvilku času na oddech. Byli nuceni navštěvovat různé nacistické kurzy, cvičení či pochody, a tak bylo jen otázkou času, kdy se jim to začalo „zajídat“. Jenže těch pravých šumavských Němců, kteří žili bezproblémový poklidný život někde na polosamotách, bylo málo. Většina stále věřila Vůdci. S vypuknutím války, odchodem na frontu, poznáním bolesti a bídy, většina prozřela. Jenže to už bylo pozdě.

Také v dalším článku z 24. srpna roku 1938 se psalo o životě Němců v Československu. Od parlamentních voleb do Národního shromáždění v roce 1935, které byly pro SpD velmi úspěšné (oni vlastně s 15,18 % vyhráli volby v tehdejším demokratickém Československu!!!) stále více a více brojili proti „vlastnímu“ státu – Československé republice. Ve zmiňovaném článku je úvaha jistého italského Němce z jižního Tyrolska. Tento dotyčný se divil proč Němci u nás jsou nespokojeni, když jim nikdo nic nedělá. Uváděl argumenty, že po nástupu Mussoliniho bylo pozavíráno na sedm set německých škol, z německého radia v Bolzanu se smělo vysílat jen italsky, byla zavírána divadla, muzea a v úředním styku byla vždy vyžadována italština. Také jména byla poitalšťována a na veřejnosti byl zákaz zpívat německé písně. Když zjistil, že Němcům u nás nic takového nehrozilo, velmi se divil, co mají proti Čechům. Doslova cituji: „Tak se mají Němci jinde – ale ani ve Třetí říši nemají se tak dobře, jako u nás, kde mohou myslit jak chtějí, kde mohou jíst a pít, co se jim zamane a kde žádnými stálými sbírkami a nucenými povinnými příspěvky a platy nejsou vydíráni. Kde Němcům opravdu je dobře na světě – to jest pouze a jedině v ČSR.“

Dodnes, po mnoha desetiletích, tyto události vyvolávají velmi živé diskuze. A důvod? Silnější chce vždycky opanovat a ovládat toho slabšího. A také vrozená několika staletá národní nenávist a nadřazenost Němců vůči všemu podřadnému slovanskému. Asimilace jednotlivců ve většinové společnosti je možná, ale soužití dvou národů v jednom celku historicky je nemožná. A to není jen případ Čechů a Němců. Jediná naděje na usmíření je, až Evropa v příští válce vykrvácí a prohraje skoro vše, takže se „roztroušené zbytky“ spojí a jako Evropané se pokusí o vznik něčeho nového a hlavně společného.

Ivan Rubáš