Podmokly

Vesnička 5 km východně od Sušice pod východním svahem Kalov (727 m. n. m.) na levém břehu Podmokelského potoka. V obci najdeme zámek z 18. století, prostou jednopatrovou budovu a na návsi barokní kapli.

V této malé vesničce kdysi žila jedna početná rodina. Aby rodiče všechny uživili, museli vzít jakoukoliv práci a také kdykoliv. Proto menší děti brávali sebou. Že pracovat a hlídat děcko najednou dohromady nejde, to víme a pokud by se ztratilo, je na malér zaděláno. Ne–li na tragédii, a ta se stala. Dne 23. června 1875 musela matka Jana K. od brzkých ranních hodin dělat na poli u lesa pod Hřebenem. Vzala svého pětiletého synka sebou, neboť otec a starší děti šli na práci na jiné pole. Nějakou dobu si na poli hrál nebo seděl, ale potom šel na okraj lesa na jahody. O tom matka věděla a chtěla po něm, aby byl na dohled a do lesa nechodil. Čas plynul a malý hošík, sbíraje jahody, pomalu postupoval po cestě dál od pole. Úplně chápeme, že když po nějakém čase se rozhlídl, byl na jiném neznámém místě. Prostě zabloudil. To se normálně stane i dospělému. Chudáček nevěděl kudy. Pamatoval si matčinu radu, že do lesa nemá jít a tak se vydal po cestě. Smůla byla, že se dal cestou opačnou. Místo domů šel směrem ke Chmelné. K večeru došel do mlýna Václava P. v Malé Chmelné. Mezitím jeho matka přišla na synovu ztrátu a svým srdcervoucým pozdvižením vyvolala pátrání po celé obci a okolí. Však ale marné. A co bylo ve „mlejně“? Tam se ubrečeného hocha zeptali, co je zač a co hledá. Plačky odpověděl, že se jmenuje „Honzíček“ a že hledá svoji maminku. Ve mlýně prý mu poskytli chleba a poslali ho dále, aby jinde hledalo. Tady vidíme tu velkou chybu v jednání dospělých, která vyústila v pozdější velké neštěstí. Dobový tisk doslova píše: „Tak daleko může nerozum a necitelnost lidu sahati.“ Mezitím druhý den bylo pátrání rozšířeno ve všech okolních obcí a také v Sušici samotné byla tato zpráva vybubnována. A co „malej Honzík“? Ten z mlýna šel dál a dál, nevěděl kam, jelikož už byl večer, tak se již udělalo šero a pomalu tma. Strach, úzkost, trauma, šok psychicky působily na tu malou „dušičku“ a chudák kluk pro pláč ani před sebe neviděl. V blízko tekoucí Otavě nalezl svůj hrob. 25. června byla u Čepic nalezena jeho mrtvola. Tak to vidíte, kam až vede nezájem jedněch o druhé. Pokud nás někdo požádá o radu nebo pomoc, neodmítejme. Zvláště pokud jde o malé děti. Člověk nikdy neví, kdy sám bude pomoc druhého potřebovat.

Chmelná

Vesnice 3 km od Sušice směrem na Horažďovice na pravém břehu Otavy. Na začátku minulého tisíciletí tudy procházela stará původní obchodní cesta z horního toku Otavy a staré Sušice do hlavního střediska tehdejší oblasti, hradiště Prácheň. Terénně leží na severním svahu Hřebenu (674 m n. m.). Blíže k Sušici je Malá Chmelná a od ní zhruba kilometr přes „Černý most“ na sušické vlakové nádraží.

Nedaleko mlýna, o kterém je psáno ve stati o Podmoklech, byl hostinec Jana Voreita. Jelikož tady drželi sušickou pouť, tak 4. září 1928 byla v hostinském sále pouťová muzika. Jak to tak na venkově „bejvalo“, zúčastnili se jí staří i mladí. Staří besedovali a drželi se svých džbánků, mladí tancovali a na žízeň po každém kole si dávali pivíčko. Tančilo se od dvou hodin odpoledních do pozdních hodin nočních. Zábavy se zúčastnila hlavně sušická mládež a mezi nimi i 22letý hospodářský pomocník Jaroslav Švarc, jenž několikráte vyzval k tanci mladičkou 17letou Pepičku V. ze Sušice. Ta přišla v doprovodu svých známých až k večeru a kolem druhé hodiny po půlnoci, již nedělní, s nimi zase odcházela. Dotyčný Švarc ji nabídl doprovod a tak šli všichni do Sušice pospolu. Mladý párek šel pomaleji a tak zůstal vzadu za skupinou. Toho využil Švarc a u železničního mostu zatáhl dívku stranou, povalil ji na zem a snažil se ji znásilnit. Dívka se bránila a křičela, tudíž Švarc nedosáhl ničeho, ale přesto to doma řekla rodičům. Na základě udání se tento případ dostal až do Klatov před soud a tam byla vznesena žaloba dle § 93 trestního zákona. Obžalovaný se omluvil a ospravedlňoval svůj čin opilostí. Při dokazování svědci potvrdili, že toho dne hodně pil, 18 až 20 piv, které míchal s vínem. Také Pepička pro různé „náklonnosti“ a důvěrnosti celý večer nebyla proti, jen to „hlavní“ nechtěla. Samosoudce Josef Hajský, vzhledem k dosavadní bezúhonnosti obžalovaného a také ke specifické situaci pouťových zábav, uložil trest jednoho měsíce vězení s podmínkou na tři roky. Bylo, je a bude, že se mládež u různých zábav a tancovaček „odváže“ a ke koloritu takových setkání různé „muchlovačky“ patří. Jen je třeba hlídat, aby v tom nebylo násilí. To je potom špatné. Vždycky platí pravidlo, že to buď chtějí oba dva nebo dívka si sama vybere…

U Malé Chmelné byla 25. dubna roku 1876 z Otavy vytažena utonulá žebračka, 90letá Františka Vališová. Říkalo se, že právě málo jídla a hodně pohybu ji dopřálo tohoto úctyhodného věku. My však dnes také víme, že nejen zdravá životospráva, ale i „dobrej kořínek“ (vrozená genová výbava člověka) je zárukou dlouhého života. A jak k utonutí došlo? Ještě toho dne byla Vališová v sušickém chudobinci, odpoledne si koupila trochu piva a kořalky a pak musela náhodou do vody spadnout. Anebo také úmyslně se do vody vrhla, neboť byla známá tím, že všude povídala, jak jí ten dlouhý a únavný život mrzí…

Ivan Rubáš