Volšovy 2. část

Na přelomu 19. a 20. století, kdy na zámku bydlel hrabě Ferdinand Chotek se svojí ženou Josefinou, bylo dobře. Hrabě se o své lidi vzorně staral a nikdo netrpěl bídou a nouzí. Všichni měli práci a i ten nějaký našetřený peníz v rodinách byl. Vědělo se o něm, že má rád místní děti, a vyhlášené byly vánoční besídky. Jednou takhle na jaře o Velikonocích povídal shromážděným dětem, že kdo bude mít na vysvědčení samé jedničky, tak ten dostane stříbrnou pětikorunu s „vyraženým“ císařem. Když přišel den „D“, tak se asi padesát dětí dostavilo na zámek, ale nakonec zjistily, že jen Mařenka od „vedle“ má samé jedničky. Ta také byla sluhou odvedena ke hraběti, který vysvědčení zkontroloval, pochválil, pohladil po vlasech a z kapsy vyndal „blejskavou“ pětikorunu. Když byla zpátky u kamarádek, tak se pochlubila. Ostatní by taky rádi chtěli stříbrnou odměnu, ale jedničky neměli. Tak přemýšleli jak to udělat a po chvíli přece jenom v těch dětských hlavičkách vznikl nápad.

Možná, že starý hrabě špatně vidí a nic nepozná, proto Jaruška vzala Mařence vysvědčení a šla. Když po delší chvíli od hraběte vyšla, zasmála se a všem ukázala svoji odměnu. Když to vyšlo Jarušce, tak to zkusila Anička a svoji pětikorunu dostala i ona. To už ze všech dívek spadla obava a v řadě, jedna po druhé, se s jedním vysvědčením u hraběte vystřídaly. Všechny něco o škole pověděly a odměnu dostaly. Když ze dveří vyšla poslední Janinka, tak skupinka hochů zaraženě stála opodál od rozesmátých děvčat a nevěděli, co mají dělat. Až Pepíček se odvážil, vzal vysvědčení a řekl, že když hrabě má špatný zrak a nevidí na vysvědčení napsané jméno, takže nepozná, že je to „holčičí“ a že jde za hrabětem také. Jak si umanul, tak vykonal. Když se vrátil, všichni byli zvědaví. Vítězně v ruce ukázal lesklou pětikorunu a v tu chvíli se zámek „zatřás“ dětským radostným výskotem. A pak to šlo. Po Pepíčkovi, Honzík, Vašík, Bohoušek, Toníček až po Petříka a Pavlíka. Jelikož byl krásný slunný a teplý den, šli si všichni do zámeckého parku hrát. Děvčata si hrála a zpívala na louce a kluci „válčili“ v potoce. Hrabě si vzal židli k oknu a zálibně se dlouhé hodiny díval do parku na tu pravou, nefalšovanou dětskou radost. Občas se mu slzou zkalil zrak, neboť jeho osud mu vlastní děti nedopřál …

Když sluníčko zašlo „za hory“ a oblohu zbarvily červánky, dal si donést své oblíbené rubínové víno a začal psát nějaké dopisy. Sluha donesl víno, položil podnos s broušenou karafou a skleničkou na stůl a zeptal se hraběte: „Pane hrabě, vy jste to nevěděl, že si ty děti udělaly z vás legraci? A že chodily jen s jedním vysvědčením?“ Hrabě se na židli narovnal, zvedl zrak a povídá: „Milý Jene, to víte, že jsem to poznal, ale copak jsem jim to mohl udělat? Viděl jste ty jejich bezelstné, šťastné a rozesmáté oči…“

Ivan Rubáš