Sušice 2. část

Do Sušice si někteří lidé chodili i pro svoji vlastní smrt. Tak například dobový Šumavan z 24. prosince 1910 uvedl zprávu, že nedaleko za mostem směrem na Kašperské Hory byl objeven oběšený 52letý zemědělský dělník Jan Rippl z nedaleké vsi u Kašperských Hor. Byl pohřešován několik dní a jeho mrtvola byla již ve stavu vysokého rozkladu.

O necelé tři roky později, 27. července 1913 se tragická událost sebevraždy stala přímo ve františkánském klášteře „za vodou“, kde se kněz kapucínského řádu, 46letý Pater Berthold Josef Holovský zastřelil. Byl velmi oblíbený u chudiny a mládeže a proč si zoufal, nikdo nevěděl. Pro celé město a okolí to bylo velké překvapení, vždyť sebevražda faráře není na pořadu „každý den“. Pohnutky lidské mysli jsou různé, tenkrát i dnes…

Velké neštěstí se stalo 30. 7. 1928 v deset hodin dopoledne v továrně Sola, kdy při neopatrné manipulaci bedniček se zápalkami, které se překládaly na posuvný vozík, vznikla pravděpodobně prudkým nárazem exploze sirek, která zapříčinila zažehnutí šatů na 30leté vdově Marii Bulkové, matce dvou malých dětí, která bohužel s bedničkami pracovala. Snad byla unavená… jako samoživitelka to jistě neměla lehké. V ten osudný moment, když vybuchla bednička s 27 tisíci kusy sirek, tak se šíleně lekla, ztratila duchapřítomnost a běžela z haly do kanceláře, takže nemohla být ihned v první moment chycena. Mezitím ji chytily šaty, které na ní doslova celé shořely a nešťastnice utrpěla rozsáhlé bolestivé popáleniny. Byla ve vážném stavu převezena do nemocnice. Jak vše skončilo, zdali smrtí či záchranou, není mne známo. Jelikož zpráva vyšla pět dní po neštěstí, a o smrti se nepsalo, doufám, že tenkrát nedošlo k nejhoršímu. I když co chybí k nejhoršímu, když zůstanete po úrazu sice naživu, ale zdravotně hendikepovaný, bez práce a bez peněz? V tomto momentu lidstvo a potažmo lidé využívají poslední možnost lidské povahy a rozumu a tím je naděje…

Z jiného soudku příhod je nejapný žert, který se v Sušici stal v sobotu 5. října roku 1929, kdy šel Antonín Němec s družkou Pepinou Holečkovou do místního biografu, který tehdy byl provozován v sokolovně. Měli spolu nemanželské dítě a to nechali na hlídání matce Pepiny, Janě Holečkové. Ta děcko uspávala v kolébce a když usnulo, tak si odskočila na záchod. Když se vrátila, podívala se letmo do kolébky a tu ránu ustrnula a „krve by se v ní nedořezal“. Kolébka byla prázdná a dítě pryč. Celá ustrašená se po něm sháněla po celém baráku a zaplať Pán Bůh ho našla zdravého, ležící na dvorku u hnojiště. Udala celou věc policii, protože v tom neviděla „žádnej“ šprým. Bohužel se nepodařilo nic vyšetřit a zůstalo to záhadou. Ale aspoň s dobrým koncem…

Téhož roku, psáno v tisku 23. února 1929, vyšla krátká zpráva o tom, že při železniční trati směrem na Klatovy, nedaleko sirkárny Solo, našli zaměstnanci strojního železničního personálu klatovské topírny pět zaokrouhlých otvorů ve velké sněhové závěji. Byly nápadné, budily pozornost a nikdo nevěděl jak jsou zde dlouho a k jakému účelu sloužily. Přistoupili tedy k rozkopání závěje a jaké bylo jejich překvapení, když zjistili účel vyhloubených děr. Co uviděli? Nemilé věci. Nálezem bylo pět mrtvých koroptví, které v čase velkých únorových mrazů si vyhloubily úkryt pro přežití, ale bylo to nedostatečné, a tak se ze záchranných úkrytů staly jejich hroby. Umrzly tu. Tento pohled upřímně dojal i životem těžce zkoušené železničáře, kteří se o tento příběh podělili i s ostatními čtenáři Šumavanu. Nás také dojímají různé těžké životní osudy neznámých lidí, ale i zvířat, hlavně pokud jde o psychické a fyzické týrání, o kterých často čteme v různých novinách či časopisech. Je to logické, neboť máme soucit a smysl pro spravedlnost…

Ivan Rubáš