Pokračujeme v seriálu o jednotlivých obcích v regionu. Kromě stručného představení nahlížíme i do sto a více let starých novin, abychom zjistili, co se o obcích psalo.

Kašperské Hory (2)

K rizikům bydlení na tehdejších samotách kolem Kašperských Hor patřilo, zvláště pro dívky a ženy, znásilnění, neboť daleko široko nikoho na pomoc nebylo. Ostatně tento jev byl běžný i pro vesnice ve vnitrozemí. Jak píše dobový Šumavan z 9. 11. 1929, žil na „Horách“ jistý 35letý Josef Hoyden, který mívával párek koní, vůz a živil se jako povozník. Dolehl na něj těžký osud, o vše přišel, a tak se rozhodl, že si udělá řidičský průkaz a bude šoférem. Když udělal zkoušky, tak aby uživil svoji milenku a tři nemanželská dítka, vydal se na cestu po okolí, aby si našel stálou práci. Jenže při své cestě se párkrát zastavil v hospodě, poptal se po práci, a jelikož bylo venku teplo, tak si dal nějaký ten žejdlík piva. Když zjistil, že takhle práci nesežene (nemůžete konzumovat alkohol a přitom žádat místo řidiče, i když to tak někteří dělají), tak se dal na cestu k domovu. Sluníčko, pivíčko, teplíčko, přírodička, najednou mu bylo lehce u srdce a chmurné myšlenky v hlavě, co bude zítra, byly pryč.

Cestou od obce Příčné k Račímu mlýnu spatřil 40letou pasačku dobytka Marii Binderovou, o které se vědělo, že je slabomyslná, a o které se v kraji říkávalo, že má ráda mužský. Přišel k ní, na nějaké kamenné zídce poblíž na ní vykonal soulož a potom beze slov odešel. Ani neví proč. Byl prý uvolněný a jaksi měl touhu. Také Binderová nikomu nic nepovídala, takže četníci se o tomto skutku dozvěděli od ostatních pasáků z protější stráně. Začátkem listopadu byl soud, kde soudní znalci z oboru psychologie konstatovali, že ač je dotyčná Binderová mentálně zaostalá, ač se špatně vyjadřuje, tak přesto pokud by šlo o vynucený pohlavní akt, tak by svoji nelibost dala nějakým způsobem vědět. Jelikož se tak nestalo, dá se říci, že s tím souhlasila, přesněji, nevadilo jí to, bylo jí to jedno.

Také soudní porota, kde byli samí muži, se divila, když spatřila dotyčnou na vlastní oči a uviděla ubohé malé krčící se stvoření, proč Hoyden se do ní „zakoukal“, až mu to přineslo soudní „oplétačky“. Dále u soudu se probíraly krádeže, které obžalovaný spáchal v Sušici. Obchodníku Josefu Klingerovi ukradl dva pytle kukuřice a pekaři Josefu Hrbkovi pytel žitné mouky. Tyto tři pytle odnesl do jiného průjezdu domu s tím, že je později odnese. Jelikož však poškození krádež brzy odhalili a nahlásili, tak sušická policie zboží vypátrala a majitelům předala. Protože jim vlastně žádná škoda nevznikla, tak se k trestnímu stíhání Hoydena nepřipojili. Obžalovaný ve výslechu, který se konal v řeči německé, doznal, že kradl z bídy, aby jeho rodina měla aspoň jídlo, dokud nevydělá nějaké peníze, a v druhém případě, že podlehl momentálnímu lidskému chtíči. Soud na základě poroty seznal, že se v tomto případě nejednalo o násilné smilstvo dle §127 a také čin krádeže nebyl dokonán, takže Hoydena zprostil obžaloby. Jaký osud měl tento prostý člověk, který asi bral život, tak jak šel, z ničeho si moc velkou hlavu nedělal, to nevíme, to už je úvaha každého z nás. Co však víme, že za pár let měl dotyčný a miliony dalších jiné starosti a problémy… to už šlo o život… Je to tak, nikdy nevíme, jestli bude budoucnost lepší nebo horší. Jak říká jedno přísloví: „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo býti hůře.“

Ivan Rubáš