Plánice

Městečko, či spíše menší venkovské město, které řadíme historicky mezi města poddanská. Leží 15 km východně od Klatov při jižní části Plánického hřebenu, což je nádherný přírodní park. Na východě obec obtéká řeka Úslava, v této části horního toku známá jako Bradlava. Písemná historie začíná rokem 1144, kdy tato oblast patřila nepomuckému cisterciáckému klášteru. Později pod panství Zelené Hory. Málo známá je hornická historie města. Městem od r. 1397. Dominantou je barokní kostel sv. Blažeje, původně gotický. Na místě staré tvrze prostý, později hodně přestavěný, zámek. Plánice je rodištěm jednoho z nejslavnějších Čechů, technika a vynálezce, Františka Křižíka (1847-1941).

A jakýže tady byl kdysi život? V principu stejný jako dnes. Lidé mají stále stejné potřeby a dělají stále stejné lumpárny. Tak například. Odpoledne 10. září 1903 šla 73 letá Anna Strnadová, výminkářka z Habartic, z Plánice pěšky domů. Když minula plánický hřbitov, pocítila, že ji někdo tahá za sukni. Obrátila se a spatřila 16letého učedníka Václava Brůhu. Vyzvala ho, aby si šel vlastní cestou, ale Brůha toho nedbal, stařenu povalil a snažil se ji prošacovat. Strnadová volala o pomoc a když Brůha viděl, že někdo přichází, dal se na útěk. Později u plzeňského soudu prohlásil, že byl opilý a že nic neví. Přesto byl odsouzen za zločin veřejného násilí na jeden měsíc žaláře. Takže, ať jste mladí či staří, vždy zachovejte chladnou hlavu a křičte o pomoc.

V tomto kraji byli lidé čiperní a pohybliví i ve vysokém věku. Všichni víme o matce Františka Křižíka, Marii, která chodila ráno za tmy do Klatov pro čerstvé rohlíky, které následně prodávala, a také jak chodila pěšky do Prahy za svým synem a nosila mu domácí proviant na přilepšenou. Zemřela ve 92 letech. A byli zde i jiní. Tak například 21. srpna 1903 zemřela Eva Kubíčková, vdova po bednáři, která se dožila sta let a osmi měsíců. Až do své smrti vycházela na ulici a měla dobrou paměť… Taky myslíte, stejně jako já, že bychom si takové stáří přáli? Být ve sto letech mobilní, soběstačný a mít hlavu v pořádku? Já tedy ano.

Přesto byli někteří tací, kteří veselou mysl moc neměli a stále sakrovali a lamentovali. Takový byl, snad jen občas, Václav Hředecký z domku č. 84. Zrovna na Nový rok, 1. 1. 1934 chodil nervosně po dvorku, pobručoval a různými nadávkami si odlehčoval. Čert ví, co se mu stalo, ale soused, úředník berního úřadu, Jan Brůha slyšel jak Hředecký mluví o tom, že je škoda starého Rakouska a že toho, kdo Rakousko rozparceloval, měli oběsit. Brůha neváhal a vše oznámil místnímu četnictvu. Při dalším vyšetřování se vzpomnělo na další řeči, jak je všechno špatné, že peníze půjdou dolů, že do dvou měsíců bude válka a jiné, které Hředecký vedl před dalšími lidmi. Dostal se až před soud, kde se hájil tím, že je často ve špatné náladě, že těch starostí se živobytím je přespříliš a tak prý není divu, že si člověk zasteskne, huba ujede, aniž ví, jakým způsobem to činí. O státu československém nic špatného říci nechtěl a ani neřekl, ale doznal, že želel rozpadu Rakouska. Pro pobuřování proti státu a pro přečin rušení obecního míru dostal trest 14 dní vězení…

Byly doby, kdy za řeči proti státu člověk dostal roky vězení a dnes za dalece výraznější nadávky nic. A to máme „blbou“ náladu kvůli finančním problémům téměř skoro všichni…

Ivan Rubáš