Po vánoční přestávce pokračujeme sedmým dílem seriálu, v němž navštěvujeme jednotlivé obce v regionu. Kromě stručného představení nahlížíme i do sto i více let starých novin, co se o nich psalo. Na doby dávno minulé dává možnost zavzpomínat i inzerce.

Švihov

Městečko 10 km severně od Klatov zná skoro každý člověk bydlící v našem okrese. Protéká jím řeka Úhlava a začíná zde Švihovská vrchovina. Dominantou obce je stavebně hodnotný, pozdně gotický vodní hrad. Svoji podobu z let 1480-1510 si zachoval do dnešních dní. Stavebníkem byl tehdy jeden z nejbohatších českých šlechticů, Půta Švihovský z Rýzemberka. Hrad byl veřejnosti zpřístupněn až roku 1952. V dolní části obce najdeme bývalý špitální kostel sv. Jana Evangelisty (čp. 18), v horní části je současný farní kostel sv. Václava a na hřbitově původní farní kostel staré vsi, sv. Jiljí.

Uprostřed městečka nalezneme dvě, velmi pěkně upravená náměstí. Na tom horním je místní zajímavost - pošumavská sklárna Anna, Pavla Hasaly. A taky směrem na Malechov najdeme kuriozitu v dnešní době. Řeznictví rodiny Kašparů, kde se výrobky ještě dělají z masa…

To, že v důsledku šoku člověk zažije mnoho neuvěřitelného, nám popisuje dobový Šumavan z 13. 1. 1894, kde čteme, že ve Švihově u Klatov zemřela v pouhých 38 letech Marie Nyklesová, která následkem šoku posledních osm let nepromluvila. Příčiny šoků jsou rozmanité a v tomto případě šlo o to, že paní Nyklesová kdysi před lety byla svědkyně hrůzné noční rvačky, která jí tak polekala, až z toho přestala mluvit. A to neuvěřitelné na tomto případě je, že asi tak tři týdny před smrtí začala Marie Nyklesová opět mluvit…

I ve Švihově se stávaly události, které svorně odsoudili všichni obyvatelé. Jak se dočteme ve starém tisku, v noci na 1. dubna roku 1920 vyloupili a znesvětili neznámí pacholci tři hrobky na místním hřbitově. Otevřena byla hrobka pana Špatenky, děkana Mráze a rodiny Prokopů, majitelů červenopoříčského mlýna. Nikde nic nevzali, jen pootevírali rakve s pohřbenými, ale skutek sám o sobě vyvolal veliké vzrušení. Vzhledem k popsanému datumu, tak to člověka svádí v uvažování, že mohlo jít o aprílový žert. Lidé někdy nepochopitelně dělávají, i ze srandy, takové věci, že nad tím zůstává kolikrát i „rozum stát“…

O tom, že lidé si chtěli občas přilepšit i „menším“ podvodem, netřeba zmiňovat, to bylo, je a bude. Z novin z 23. srpna 1930 se dovídáme, že ve Švihově působil koňský handlíř (obchodník) Vojtěch Štěpánek, který vlastnil nové mosazné hodinky. Ty vyleštil tak, že se na sluníčku žlutě blýskaly jako zlaté. Na trhu se s nimi chlubil a povídal, že jsou k mání jen za tři stovky. Byl tam také klatovský koňský řezník Václav Rulík, který o hodinky projevil zájem a následně koupil. Jelikož Štěpánkovi nevěřil (ve kšeftu nevěřil nikomu), tak si vše ověřil u místního hodináře a zlatníka Josefa Velkoborského, zdali nebyl napálen. Samozřejmě, že ano, žádné zlato to nebylo. Hned Štěpánka udal četníkům a ti ho ve Švihově zatkli pro podvod a předali do vazby krajskému soudu. Jelikož při prohlídce byly u něho nalezeny ještě troje „pravé zlaté“ hodinky, tak si nějaký týden ve „chládku“ pobyl.

I dnes v naší zemi (Prahu či Klatovy nevyjímaje) působí balkánští „obchodníci“, kteří prodávají (mimo jiného) mosazné prsteny a řetízky opatřené puncem za cenu zlata. Běda lidem, kteří takto naletí.

Ivan Rubáš