„Tyhle svátky jsme milovali. Vstávali jsme v pět hodin a obešli vesnici včetně sousední osady Peklo. Právě v rybníku Pekeláku se pak umyli, abychom s prvním zvoněním seděli v lavicích,“ vzpomíná šestašedesátiletý muž. Skupině minimálně dvaceti chlapců šéfoval ten nejstarší s přezdívkou pán. Právě on měl hlavní slovo při rozdělování vajíček, lízátek, perníku nebo peněz pro křístáky, vybavené hlasitými řehtačkami. Vyráželi na Zelený čtvrtek a po pátečním obchůzkách se odměny dočkali na Bílou sobotu. Zpočátku až odpoledne a až někdy v sedmdesátých letech se po týdnu střídaly pracovní soboty.
O proutcích na pomlázku nebo píšťaly věděli kluci dobře. Kůru nejprve nařízli, udělali otvor pro náústek a opačnou stranou oblíbeného nože ve tvaru rybičky píšťalku otloukali za zpěvu písně: Otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukat, budu na tě žalovat císaři pánu a on ti dá ránu. Kůra byla skutečně odstraněna a poslední operací byl žlábek.
Ani po přestěhování do Rokycan nezapomněl Peroutka na svoji zálibu. „Dnes už ale za doprovodu Neckářovy písně Jó, časy se mění nebo si broukám Gottův hit Když jsme já byl tenkrát kluk,“ usmívá se Vladimír. Pomlázky vznikají pod jeho rukama pro rodinu, kamarády a sousedy. Netrvá to prý nijak dlouho. Z osmi prutů a jejich zautomatizovaným svazováním se ´metla´ narodí během deseti minut. V restauraci U Stočesů jich dokázal vyrobit během posezení i patnáct. Vždy za pivo, takže s návratem domů to bylo občas složitější.
Pro materiál si šikula jezdí opět do Veselé nebo za benzínku v Litohlavské ulici. „Dnes mi pomáhá vnuk Tomáš, takže nám to jde od ruky. Velikonoce ale letos dorazily dříve, takže vrby či jívy nemají ještě potřebnou mízu,“ loučil se s námi umělec..