Když jsem se dozvěděl, že do Klatov opět přijede První český národní cirkus JO – JOO, tak jsem si řekl, že letos nestačí obyčejná reportáž, ale musím si některou z činností cirkusáka vyzkoušet na vlastní kůži. Hadího muže nebo visutou hrazdu jsem hned zavrhl, ale napadlo mě: Budu krotitelem! A nejlépe tygrů. Jenže syn principála Patrik Joo po vyslovení mé žádosti jen vyhrnul tričko, ukázal velkou jizvu a pronesl: „To je od tygra.“ A tak jsme se domluvili na kompromisu – budu krmičem. Nebezpečných tygrů i mnohem přítulnějších zvířat.

Byli i v Izraeli

Je krátce před devátou hodinou a ještě předtím, než se vydám ke klecím, se dávám do řeči s principálem Jaromírem Joo. Nejdříve vyzvídám, kde všude byl cirkus od doby, co odjel z Klatov. „To je na dlouhé povídání. Část cirkusu JO - JOO navštívila Izrael, Saudskou Arábii, Jordánsko, Egypt a některé další zajímavá země. Navázali jsme kontakty a musím říci, že jsme známi všude. Chodí nám nabídky od artistů a umělců z celého světa,“ pochvaluje si Joo, který už sjezdil téměř celý svět. Má téměř šedesát zaměstnanců, a tak se ještě ptám, co musí člověk splnit, aby se mohl stát jedním z nich. „Musí mít v pořádku všechny doklady, to je základ. A potom musí být hodný člověk a mít dobrý vztah ke zvířatům. Umět nemusíte nic, protože každého člověka dokážu naučit něco dělat. V každém něco je,“ říká optimisticky principál a představuje mi Martu, s níž se vydávám krmit.

Krmíme tygry

Začínáme, jak jinak, u malých sibiřských tygrů. Marta bere do ruky kovový kýbl zhruba do poloviny zaplněný kuřecími řízky a vcházíme do zamřížovaného výběhu, kde se prohání čtyři pruhovaní krasavci. Nejmladšímu jsou tři měsíce, nejstarším téměř půl roku a už to zdaleka nejsou žádní drobečci. Beru si od Marty kýbl a postupně jednu šelmu po druhé krmíme. Stačí zamávat masem před tlamou a tygřík se de něho zakousne . Uhlídat si prsty není těžké, mnohem horší je krýt si záda a nohy. Občas po nás některý z tygříků nečekaně skočí, ale je to mírné škádlení a díky silným maskáčům nemám žádnou újmu.

Je dokrmeno a jdeme k velkým tygrům. „Pokaždé dostávají něco jiného. Včera to bylo telecí, dnes dostanou slepice. Nejraději mají desetikilové krůty,“ říká Marta a já s jedním z jejích kolegů jdu krmit. Jeden vždy hákem mírně nadzvihne mříž a druhý tam lopatou strčí potravu. „Pozor!“ zakřičí Marta, když jsem se neopatrně shýbnul asi tři čtvrtě metru od klece pro slepici. „Nechoďte blíž než metr a nikdy se k nim neotáčejte zády. Tlapou dosáhnou opravdu daleko,“ varuje mě.

Po tygrech přijdou na řadu leopardice Nova a pumy. Krmení je hodně podobné, rozdíl je jen v tom, že slepice dáváme do klece holou rukou.

Nelíbím se Verunce

Po šelmách jsou na řadě opičky. Oba makakové vypadají roztomile, a tak jim přes mříže bez obav podávám housku. Oba si ji vezmou, první se zakousne a druhá z opiček se mi odvděčí nečekaným seknutím do ruky. Docela to bolí. „To je Verunka, asi se jí nelíbíte,“ říká mi Marta. Verunka se mi už taky nelíbí a oba jsme to vycítili. Ale uzavíráme smír a já postupně dávám oběma opičkám napít mléka a pak je krmím po lžících jogurtem s ovocem. Obě způsobně žerou. To mě ukolébá a neopatrně se k Verunce nakloním. Okamžitě po mně sekne tlapou, a i když ucuknu, přece jen mě zasáhne do rtu. Počastuji ji několika nepříliš vlídnými slovy, dám oběma makakům oblíbenou cibuli a vydávám se raději k hadům a krokodýlům.

Hladím krokodýla

„Krajty mřížkované i krokodýli jsou nažraní, proto jim jen vyčistíme sklo, aby si je lidé mohli zvenku prohlédnout,“ říká mi Marta, zatímco otevírá místnůstku s hady silnými jako moje stehno. Vyčistí sklo, vtom se ale jedna z krajt napřímí a zasyčí tak, že Marta okamžitě uskočí ven. „Asi má ještě hlad,“ utrousí a raději zavírá dveře. Krokodýli měří asi metr a jeden chce utéci do vody. „Tam ne,“ říká Marta a tahá ho za ocas zpět. Když ho vrátí na zem, hladím krokodýla po zádech. „Opatrně, dokáže se bleskově otočit,“ varuje mě přihlížející muž, s nímž jsem krmil tygry. Neotočil se, a tak mě čekají koně.

Pusa od Ferdy

Spolu s dalšími zaměstnanci cirkusu vyvádíme koně na louku, kde se přivazují k již natlučeným kolíkům a nechávají se pást. A jdu na lamy, netuše, co mě tam čeká. Krmíme je rohlíky, ale to Martě nestačí. „Je tu takový rituál, že se Ferdovi musí dát rohlík z pusy do tlamy,“ říká mi Marta a ukazuje mi jednu z lam. Nechce se mi, ale nechám se přemluvit a dávám kus rohlíku do úst. Tvářím se statečně, ale poté, co mě Ferda při odebírání rohlíku jemně políbí, předvedu takovou škálu obličejů, že by mě bez přijímaček vzali na DAMU. Zatímco se šklebím, nakrmí smějící se Marta kozy a máme hotovo.

Kousnul mě tygr

Ještě před odchodem se ale jdeme rozloučit s malými tygříky. Protože k nim vcházíme bez žrádla, jsme pasováni do role hraček, a tak se máme co otáčet. Ve chvíli, kdy se snažím setřást tygříka, zakousnutého do boty na pravé noze, mi levým lýtkem projede pořádná bolest. Tak už vím, jaké to je, když vás kousne tygr. Sice si jen hrál, ale o pár kapek krve mne připravil. Nejsem v tom ale sám, ještě hůře dopadl můj fotografující kolega David, kterému se tygřík zakousl do zadní části těla. „Včera mě připravili o mikinu,“ uklidňuje nás Marta. To už se ale podařilo odchytit tříměsíčního Čika a je čas na nezbytnou fotečku na památku (no řekněte, kdy se může sibiřský tygr vyfotit s českým novinářem?). Ještě popřeji cirkusákům, ať se jim vystoupení v Klatovech, kde jsou až do neděle, vydaří a loučím se.