Jako pětadvacetiletý prožil přímo v Praze listopadové události roku 1989 Petr Hajčiar z Bezděkova. Před dvaceti lety bydlel kvůli zaměstnání v Praze na ubytovně a takto popsal Deníku první týden „sametové revoluce“:

„V pátek 17. listopadu se kolega ze sousedního pokoje účastnil podvečerní demonstrace. Když se večer vrátil domů, povídal, že tam byla nějaká mela. Nevěnoval jsem tomu ale větší pozornost.

V sobotu byl ještě klid, ale v neděli ráno jsem si povšiml, že někteří lidé nosí na rukou černé pásku na znamení smutku nad studentem, který údajně po zásahu Bezpečnosti zemřel. Večer už byl v podloubí na Národní třídě zřízen improvizovaný památníček – na zemi ležely kytice a hořely svíčky, chodci zvědavě okukovali. Později se ukázalo, že zpráva o úmrtí nebyla pravdivá, ale pro další vývoj událostí měla každopádně klíčový význam.
V pondělí odpoledne se na Václavském náměstí sešla první spontánní manifestace – to studenti z vysokých, ale i středních škol přišli protestovat proti pátečnímu zásahu. Jistě pro mnohé z nich to bylo také dosud nepoznané povyražení. Tyto demonstrace pak probíhaly každý den a ke studentům se postupně přidávali i jejich rodiče z továren a úřadů.

Sám jsem se účastnil jedné z demonstrací na Václaváku. Pamatuji si na projevy z balkonu, na dav, který skandováním „kde je Malý?“ vyvolával oblíbeného kněze a na vlezlou listopadovou zimu.

Kritickým dnem byla středa, kdy mě otec telefonicky varoval, že do Prahy míří z venkova Lidové milice. Žádal mě, abych nikam nechodil, že to může být tvrdé. Naštěstí k zásahu milic nedošlo, prý byly odvolány ještě dřív, než dorazily do Prahy.

Šedivé pražské ulice v těch dnech rozkvetly výbuchem lidové tvořivosti. Nejdříve se vyrojila psaná prohlášení všech možných pracovních kolektivů, odborářských funkcionářů, učitelských sborů a kdoví koho všeho, v nichž se více či méně opatrně odsuzoval zásah pořádkových sil 17. listopadu.
Do toho se přidaly kreslené vtipy mířené na umírající režim. Byly vylepené na nárožích, výkladech obchodů, v podchodech, na autobusových zastávkách, v metru. Všude najednou bylo co zajímavého číst.

V těch dnech se také objevil „Informační servis“, kopírovaný zpravodaj, který uváděl stručně v jednotlivých bodech události minulého dne a měl podobu oboustranně potištěného listu A4. Jistě existovaly nějaké ilegální tiskoviny už předtím, ale Informační servis dostal do ruky snad každému.

V pátek odpoledne jsem s kamarády odjížděl na chalupu na venkov. Zdálo se, že vzrušenou atmosféru Prahy jsme nechali za zády. A přece něco – řidič autobusu měl puštěné rádio a státní rozhlas najednou hrál písničku Jany Kratochvílové, zakázané zpěvačky emigrantky! I v té tmě listopadového večera bylo jasné, že ledy se opravdu pohnuly.“