Výroba šindelů

Dřevo, které proudilo ze šumavských lesů, umožnilo rozvoj dalšího řemesla, které bylo pro lid na horách a v podhůří velice důležité. Dlouhou tradici má na Šumavě výroba šindelů. Šindel jako střešní krytina vycházel v horských oblastech mnohem levněji než slaměné došky. Proto se ve většině vsí v horách našel vždy minimálně jeden řemeslník, který ve své dílně šindele vyráběl. Na Šumavě nacházíme dva základní typy šindelů, které se od sebe liší tvarem a způsobem umístění na střeše. Oba mají společné to, že se na jejich výrobu používalo většinou nejlepší dřevo, které bylo k dispozici, to jest dřevo jedlové. Nejstarší šindele byly poměrně dlouhé a široké. Na střechu se tyto staré šindele nepřitloukaly hřebíky, ale pouze se pokládaly na podlahové trámky a na konci řady se zatěžovaly kameny. Tento systém položení byl však možný pouze u rovných střech. Postupně se velikost šindelů zmenšovala. Navíc se začaly budovat domy se zešikmenou střechou. Rozdíl obou na Šumavě vyráběných typů šindelů byl následující. Jeden typ šindele byl šikmo zkosený k delší hraně prkénka. Při kladení na střechu se užší část šindele přiložila na silnější sousedního a oba pak byly přitlučeny hřebíkem na lať. Druhý typ měl na širší straně vytvořenou drážku, do níž se zasouvala tenčí hrana sousedního šindele. Nemusely se tak používat hřebíky ke spojení sousedních kusů a dosti se tím hřebíků ušetřilo, protože se používaly pouze k přitlučení konců takto vzniklých řad ke střešním latím. Vyhlášené dílny na výrobu šindele se nacházely například v obci Zhůří. Základním vybavením takové dílny byla řezbářská stolice, pro kterou se na Šumavě vžil název „dědek". Dalším nářadím pak byl hoblík, poříz a drážkovací hoblíček. Šumavské šindele se staly na trzích velice žádaným zbožím, proto postupně vznikalo dokonce několik strojových výroben. Jedno z prvních takových zařízení vzniklo po polovině 19. století na Prášilech.

Více si přečtete v Klatovském deníku ve čtvrtek 9. října na straně 2