Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'V nebezpečných místech najde člověk jistou dávku adrenalinu,' říká cestovatel

Klatovy - Nevšední zážitky si ze svých cest přiváží Jan Duchek (68) z Klatov

25.1.2009
SDÍLEJ:

Machu PicchuFoto: archiv Jana Duchka

Po odchodu do výslužby se bývalý voják věnuje svým koníčkům. Co milovníka cestování láká uskutečňovat dobrodružné výpravy a daleké cesty do míst, která mohou být nebezpečná? „Do jisté míry tam člověk jede právě kvůli troše toho adrenalinu,“ tvrdí klatovský cestovatel.

Jak byste sám sebe představil?
Necítím se být ani horolezcem, ani cestovatelem. Horolezci jsou třeba Messner, Rákoncaj, Jaroš…, cestovateli byli Holub, Hanzelka a Zikmund. Já jsem jen bývalý vysokohorský turista, který dodnes miluje hory. Přešel jsem Fagaraš, byl jsem na nejvyšší hoře Evropy, ale v životě bych si netroufl o sobě říct, že jsem horolezec. Stejně tak je to s cestovatelstvím. S manželkou moc rádi cestujeme, poznáváme cizí kraje, přírodu, lidi i kulturu jiných zemí, abychom se o to raději vraceli domů.

A při cestování možná trochu víc vidíme hledáčkem fotoaparátu a snad trochu lépe, než je průměr, fotografujeme a všímáme si věcí, které by někdo bez povšimnutí přešel. A určitě rádi se o své zážitky dělíme s ostatními třeba v klatovském Hifiklubu nebo Klubu seniorů. Potěší nás, když na přednášku přijde stopadesát lidí a na další jich přijde ještě víc.

Na cestách vás doprovází vaše paní. Kdy jste s cestováním začínali?
Těžko říct. Manželka toho procestovala spoustu jako členka souboru písní a tanců. Dokud však nepřituhlo i v této oblasti. Se mnou to bylo po roce 68 daleko horší. Svobodně jsme začali cestovat až po roce 1989. Bylo to ale složité, protože jsem byl pracovně dost vytížen. Teď v důchodu si to ale opravdu užíváme a uskutečňujeme nádherné cesty - americké národní parky, Peru, Bolívie, Chile, Mexiko, Guatemala, Honduras, Čína, Tibet, Nepál, Indie, střední Asie, hory Ťan-Šan…

Jak si plánujete cesty za trochu drsnějším poznáním?
Nás neoslovují cestovní kanceláře, které nabízí Kanáry, Mallorcu. Pokud jsme v osmašedesáti letech stále ještě „mladí“, vyhledáváme kluby cestovatelů, které za cenu drsnějších podmínek nabízejí maximum zážitků. Sbalíte si na měsíc vše potřebné, spacák, denně se stěhujete z místa na místo. Jezdíte karavanem, taxíky, mikrobusy, rikšou, na slonech, na raftu.

Existuje několik cestovek pro pár procent „bláznů“, kteří jsou ochotni obětovat pohodlí, kteří chtějí poznat jinou kulturu, přírodu. A třeba vystoupit i na nějakou horu. Vyhýbám se výrazu „zdolat horu“. S horou člověk nebojuje. K hoře pokorně přistupuje a děkuje za to, že mu při troše štěstí dovolila vyjít až na vrchol a podívat se dolů.

Počítáte, kolik zemí a kontinentů jste už navštívili?
Vedeme si evidenci, počítat jsem to ale ještě nezkoušel. Kontinenty byly čtyři a zemí několik desítek. Kromě těch, o kterých byla řeč, je to Anglie, Francie, Španělsko, italské Dolomity, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Korsika, Kanada, Island, Izrael, Podkarpatská Rus a další.

Za totality jste nikam nevycestovali?
Do roku 1989 jsme nikam nesměli, kvůli politice mě po roce 1968 vyhodili z armády. Ale já si vůbec nestěžuju. To, že jsem nesměl dostat cestovní pas, bylo příčinou, že jsem dobře poznal svou vlastní zem. Myslím, že člověk má poznat nejdřív to, co je za humny, a teprve, když si vybudoval velice silný vztah k tomu, čemu se říká vlast, domovina, rodná zem, se má vydávat na delší výboje ven.

Takže já to komunistům ani nevyčítám, že mě takto nepřímo donutili být desetkrát v Roháčích, desetkrát ve Vysokých Tatrách, pětkrát v Krkonoších a že jsem dobře poznal nádhernou Šumavu. Pobaveně se dívám na lidi, kteří přijedou z dovolené a nadšeně vzpomínají na Mallorcu, a přitom neví, kde je Špičák, Ostrý, údolí Brčálník, vodopád Bílá Strž, jak vypadá Modrava, Horská Kvilda…

Co vás na cestách nejvíc dostalo, co na vás zanechalo největší dojem?
Na to neumím odpovědět. Všude vás něco zaujme. Budete se možná divit, ale za nejsilnější považuji chvilky, kdy i tvrdý chlap začne brečet. Poprvé se mi to přihodilo, když jsme ráno o půl sedmé stanuli na vrcholu Mont Blancu, prožili svítání nad Alpami a po půl hodině na vrcholu se vraceli úzkým hřebínkem proti vycházejícímu slunci.

Tehdy jsem zjistil, že mi tečou slzy a mám zadrhnuto v krku, že jsem ve zvláštním rozpoložení. Než jsme došli na „valotku“, srovnal jsem si všechno v hlavě a zjistil, že oplakávám uskutečněný sen. Vždyť já o Mont Blancu snil dva roky! A najednou to bylo pryč a mě bylo do breku. Sen už nebyl a já ho oplakával.

Bylo víc takových snů?
V naší knihovně je celý regál horolezecké literatury a hodně o Himalájích. Léta jsem kupoval vše, co bylo na dosah. To byl další velký sen. A předloni, sice ne jako členové nějaké expedice, ale terénním autobusem jsme přejeli hlavní himalájský hřeben. Hladově jsme fotografovali v sedlech přes 5200 m n.m. V Kátmandu jsme si zaplatili vyhlídkový let a po svítání se dostali do blízkosti Everestu a dalších osmitisícovek.

Takže opět… slzy v očích a aspoň částečně splněný životní sen. Opět pocit jakéhosi nadšení a zároveň smutku, že končí to, na co jsme se roky připravovali a těšili. Najednou je to uskutečněné a odplouvá to od vás. Po přistání jsme dostali pamětní list, na kterém stojí: „I did not climb Mt Everest…but touched it with my heart!“, přeloženo “Nevylezl jsem na Mt Everest, ale dotkl jsem se ho svým srdcem!“ To jsou zážitky.

A když se zeptám na negativní a šokující zážitky z vašich cest?
Evropanovi může nebeský pohřeb v tibetském klášteře ve výšce 4400 m připadat morbidní a barbarský. Mniši tělo zesnulého rituálně rozsekají a ponechají sežrat supům. Uvědomme si, že jsme v buddhistické zemi, kde otázky života a smrti mají jinou dimenzi. Mně vadí, když Japonci pohřeb nafilmují, pustí do televize a z Tibeťanů udělají národ polodivochů, div ne kanibalů. Buddhisté věří v reinkarnaci.

Daleko víc šokující je pro Evropana Indie. Vedro, hluk, zápach moči a výkalů posvátných krav, neuvěřitelná špína… Samozřejmě ne všude. Indie je zemí obrovských sociálních rozdílů; je zde nejvíc multimilionářů na světě. Když ale ve Varánásí vidíte shazovat z kremačních ghátů nedokonale spálená těla do posvátné řeky Gangy a vedle hinduisté provádějí koupele, polévají se, ponořují a vodou z řeky si čistí zuby, nosí si ji domů na vaření, to už je opravdu síla.

Projel jste mnoho zemí světa. Setkali jste se na svých cestách s nějakým přírodním živlem?
V roce 2005 jsme jeli do Mexika, Guatemaly a Hondurasu. To byl rok velice „úrodný“ na hurikány. Bylo jich dokonce tolik, že už nestačila křestní jména jako Catrine, Stan, Vilma apod. Musely se pak označovat písmeny řecké abecedy. A právě Mexiko, přesněji poloostrov Yukatán byl oblastí, kde hurikány ničily a zabíjely. Teoreticky měla hurikánová sezona skončit daleko dříve, ale ještě týden před naším odletem se nad Karibikem narodil hurikán nový.

My už jsme se ale setkali pouze s jeho následky. Zpřerážené palmy, poničená infrastruktura, domy. Nejhorší byly stržené silnice a mosty v horách Guatemaly. Ale úplně nejsmutnější to bylo u jezera Atitlán. Celou indiánskou vesnici s tisíci obyvateli během jediné noci zaplavilo bahno uvolněné tropickým lijákem. Všechno živé bylo pohřbeno. Ani záchranné práce se konat nemohly. Vláda to území už jen prohlásila za národní hřbitov.

Šlo vám někdy skutečně o život?
Propánakrále… snad ne. Alespoň si nic takového neuvědomujeme.

Z čeho jste měli na vašich dobrodružných cestách strach?
Já nevím. Z malárie? Že spadne letadlo? Že nás někde přepadnou? Samozřejmě nás cestovní příručky před lecčíms varují. Naši přátelé nás varovali před tím, když jsme se chystali navštívit Kazachstán, Turkmenistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán. Rozhodli jsme se udělat třítýdenní cestu do střední Asie včetně treku do pohoří Ťan-Šan. Měli jsme touhu vykoupat se v jezeře Ossyk Kul, což je druhé největší vysokohorské jezero na světě, navštívit Samarkand, Bucharu a další skvosty muslimské architektury na legendární Hedvábné stezce. Ano, je pravda, že tam často dochází k přepadením, že určitá území jsou nebezpečná. Ale do jisté míry tam člověk jede právě kvůli troše toho adrenalinu.

Aco nejzajímavějšího jste si ze svých cest přivezli?
Spoustu dojmů, zážitků, fotografií. Vy se ale ptáte na něco jiného. Takže z Tibetu modlitební mlýnek a obřadní šály, z amerických národních parků šišku sekvoje, z Bolívie kousek dřeva z kaktusu a veliký krystal soli ze saláru Uyuni. Z hor si vozíme kamínky. Vždy si přivezeme z našich cest maličkou sošku nebo něco. Z Korsiky Napoleona, z Paříže Eiffelovku, z New Yorku sochu Svobody. Jezdíme s batohem na zádech a vše, co koupíme, musíme nosit. Ty drobnůstky jsou ale stejně nejmilejší.

Hana Sádlíková

25.1.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Fotbalisté Viktorie Plzeň po výkonu plném chyb prohráli v Lucernu v utkání Evropské ligy FC Luganu 2:3.

Viktoria padla, finiš přišel pozdě

Střet dvou vozidel u Činova na Klatovsku.
8

FOTO: Senior zavinil u Klatov vážnou nehodu, letěl pro něj vrtulník

OBRAZEM: Měli byste opravit Míčovnu, vzkázal prezident v Horšovském Týně

Horšovský Týn – Jedinou oficiální zastávkou prezidenta Miloše Zemana na Domažlicku při nynější návštěvě Plzeňského kraje byl čtvrteční osmdesátiminutový pobyt v Horšovském Týně.

Naši prvňáci ze ZŠ Nýrsko v Komenského a Školní ulici

Klatovsko - Dnes představujeme novopečené prvňáčky ze ZŠ Nýrsko, Komenského ulice a ZŠ Nýrsko, Školní ulice.

SLEDUJTE ON-LINE: Prezident Miloš Zeman diskutuje s občany v Horšovském Týně

Plzeňský kraj - Sledujte s Deníkem návštěvu prezidenta v kraji. 

Muži překopli v Měčíně plynové potrubí, mohou jít do vězení

Měčín – Policisté tento týden obvinili z trestného činu poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení z nedbalosti dva muže.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení