Deník s ním hovořil i o tom, že se ve vážném stavu ocitá stále více mladých lidí, že lék remdesivir může některým pacientům spíš uškodit než pomoci, o osobní zodpovědnosti každého z nás či o tom, že současná zátěž nemocnic je už neudržitelná.
Situace v Plzeňském kraji se v posledních dnech dramaticky zhoršuje. Co je podle vás příčinou nárůstu počtu pacientů s covid-19 v nemocnicích? Nové mutace?
Situace se zhoršuje po celém západě České republiky a bylo by hloupé doufat, že se stav sám od sebe zlepší. Důvodů, proč se tak děje, je jistě více a nedá se vše svést na tzv. britskou mutaci. Platí, že tato mutace je podle všeho mnohem nakažlivější a v našem kraji již více než tři čtvrtiny záchytů tvoří právě ona. Vedle toho si ale přiznejme, že dodržování rozumných opatření a osobní zodpovědné ochrany sebe sama a svých blízkých je spíše iluzorní. Díky mediálně-politickému chaosu se postupně vytratila důvěra v cokoli ohledně koronaviru. Osobně se ale vůbec nedivím, že nikdo pořádně neví, co je pravda, co planá proklamace, co zbytečné strašení nebo prostě co jen nerozumné chování. Epidemie koronaviru je dnes vnímána někde na úrovni chřipky, což má bohužel řadu nežádoucích konsekvencí; v době chřipkových epidemií přeci nikdo roušky nenosí a s trochou toho kašle klidně chodíme do práce. A podle všeho je nyní evidentní, že lidé s minimálními příznaky někdy i vědomě svoje onemocnění zatají a dál chodí mezi lidi, do práce, a virus tím šíří. Průměrné množství kontaktů, které udávají lidé při trasovacím telefonátu hygienickým stanicím, je dnes pod 1 – což evidentně ukazuje na to, že lidé zaujali k pandemii postoj „nenechat se chytit“. Myslím, že důvod, proč tomu tak je, leží opět v pocitu zmatku, frustrace a přání, aby to už všechno zmizelo. Problém, na který se v tom ale zapomíná, je, že koronavirus sám od sebe neodejde, bude tu a má oproti běžné chřipce deset až dvacetkrát větší smrtnost a s tím spojené mnohem větší množství těžkých průběhů vyžadujících hospitalizaci. A co se týká nakažlivosti, tak nové mutace si už pravděpodobně s běžnou chřipkou moc nezadají.
Uvedl jste, že přibývá mladých lidí, kteří se kvůli covidu-19 ocitají v nemocnicích. Ohroženy jsou tedy už všechny věkové kategorie? Proč?
S tím, jak se šíří nákaza koronavirem v populaci, roste samozřejmě i počet osob, které mají symptomatický průběh. Dnes již víme, že pravděpodobnost symptomatického (a případně těžkého) průběhu významně narůstá s věkem, ale to neznamená, že třicetiletý bude mít vždy jen trochu kašel, přijde o čich nebo bude mít horečku. I v této věkové skupině bude jistá část, která má riziko skončit na ventilátoru nebo zemřít. V porovnání s osmdesátníky je maličká, ale je tu. A přiznejme si, že čím mladší lidé jsou, tím více mají pocit, že se jich onemocnění netýká, a proto si nedávají tolik pozor. Množství viru, který se k nim dostane například bez ochrany dýchacích cest, je pak mnohem větší a průběh těžší. Z našeho pohledu je kritická populace 55-70, u nich je již relativně vysoké riziko špatného průběhu, ale stále jsou to aktivní, pracující lidé, kteří mají řadu kontaktů a tudíž vysoké riziko nákazy.
Kolik pacientů, kteří jsou přijati s covidem-19 do nemocnic v kraji, umírá? A kolik umírá z těch, kteří jsou přivezeni ve velmi vážném stavu?
V Plzeňském kraji podle údajů krajské hygienické stanice zatím z 63 tisíc prokázaných pozitivních zemřelo 758 osob. To znamená smrtnost kolem 1,2%. Celá Česká republika má průměr 1,7%, často zmiňované Švédsko například 2,0%, Spojené státy 1,8% a celosvětově to je 2,2%. Přiznejme ale, že většina úmrtí se odehrála v nemocnicích, kde jsme od počátku pandemie hospitalizovali přes 5000 pacientů a procento úmrtí u pacientů hospitalizovaných se dlouhodobě pohybuje mezi 17-20% počítáno ke dvacátému dni od prokázání nákazy. Samozřejmě je zde významný rozdíl v tíži stavu (u pacientů napojených na umělou plicní ventilaci je to téměř polovina) nebo věkové skupině (významně začíná narůstat u lidí starších 60 let). Bohužel už ale neplatí, že úmrtí na covid-19 by byla pouze záležitostí nemocných seniorů. V současné době je medián pacientů hospitalizovaných v nemocnici 70 let a těch na intenzivní péči 65. Nejmladší pacient s velmi těžkým průběhem, kterého si aktuálně vybavuji, měl 28 roků.
Dostupné léky, jako je remdesivir, pacientům údajně příliš nepomáhají. Nejsou-li podány ve vhodnou dobu, mohou prý dokonce uškodit…
Základem léčby jakéhokoli infekčního onemocnění je použití látek, které zabrání množení patogena – v případě bakteriální infekce (například angíny) jsou to antibiotika, u virových onemocnění je potřeba nasadit antivirotika. Těch bohužel zatím obecně moc nemáme a proti SARS CoV2 (původce onemocnění covid-19) se zatím jako účinný jeví asi jen právě zmíněný remdesivir. Navíc se ukazuje, že jeho „síla“ není úplně veliká a rozhodně nepomáhá, pokud jej nasadíme pacientovi, který se s onemocněním potýká třeba déle než týden, nebo je přivezen záchrankou rovnou na jednotku intenzivní péče. V těchto případech již klinický efekt není pozorovatelný a mohou převládnout nežádoucí účinky. Jinými slovy, aktuálně nemáme žádný zázračný lék, který by prokazatelně onemocnění vyléčil tak, jako třeba zmíněná antibiotika léčí angínu.
Co může pomoci, aby se situace zlepšila? Očkování? Dodržování podmínek? Nechat zavřené obchody…?
Z mého pohledu jsou v daném okamžiku podstatné dvě věci. Zaprvé je to skutečně očkování. Už jenom na příkladu zdravotníků, kteří mají za sebou čerstvě druhou dávku vakcíny, je patrné, že počet onemocnění významně poklesl. Pokud se nám podaří proočkovat rizikovou populaci (a za tu osobně považuji již lidi nad 45-50 let) a všechny ty, kteří se díky své profesi setkávají s velikým množstvím lidí (ať už je to učitel nebo prodavač), tak máme relativně velikou šanci, že významně klesne počet onemocnění covid-19, které by vyžadovalo přijetí do nemocnice. My potom budeme mít opět čas, prostředky a energii věnovat se těm několika, kteří covidem onemocní. Ale hlavně zase běžné medicíně a ostatním zdravotním problémům, které nyní musíme odsouvat, protože jsme zavaleni zástupy dusících se nemocných s covid pneumonií.
Tou druhou věcí je obnovení důvěry veřejnosti, že covid-19 skutečně je problém a že pomohu banální osobní zodpovědností v tom, že si hlídám, jak se chovám, na veřejnosti nosím roušku a vyhýbám se zbytečným kontaktům. Když mi není dobře a mám teplotu, tak zůstanu doma a přiznám, že jsem se včera viděl s pěti kamarády, i když na mne asi budou naštvaní; a hlavně používám rozum a odřeknu si společenské akce typu fotbal, divadlo nebo narozeninová oslava. Smrt babičky, táty nebo staršího kamaráda za to opravdu nestojí. Osobně nejsem příznivcem dalších a dalších zákazů a platí, že méně je někdy více – je potřeba vše udělat mnohem jednodušší a důvěryhodnější. Bohužel mám ale pocit, že to druhé bude v současné době již mnohem těžší úkol než proočkovat celou republiku. Na druhou stranu je to při současné dostupnosti vakcín to jediné, co opravdu může udělat každý.
Co je totiž důležité říct – současná zátěž nemocnic je skutečně neudržitelná, třetina normálního provozu je přetavena v péči o covid pacienty a jak se zdá, ani to při současném tempu nárůstu onemocnění nebude stačit. Je potřeba si uvědomit, že v jednom okamžiku už nebude personál a bude tu možná volné náhradní lůžko, ale sestřička kolem něj projde jednou dvakrát denně jako na fotkách z období španělské chřipky. To myslím nikdo z nás nechce.
Situace je hodně náročná pro lékaře i sestry, starající se o covid pacienty. Jak jsou na tom zdravotníci v kraji? Nejsou již na pokraji sil?
Je pravda, že všichni, kdo participují na péči o pacienty s covid onemocněním, nyní již víc než půl roku jedou s minimálním odpočinkem a zaslouží si obdiv a veliký dík. Vše je samozřejmě o to těžší, že řada pacientů přichází v těžkém stavu a zdravotníci jsou tak svědky mnohem většího počtu umírajících, než kolik většina z nich zažila za celý svůj profesní život. Přitom nemáme mnoho možností, jak léčebně zasáhnout, onemocnění zastavit a tedy fakticky léčit, což je samozřejmě frustrující. Navíc, zdravotníci jsou taky jen lidé, když svléknou ten ochranný oblek, tak se z nich stanou matky a otcové od dětí, které mají doma distanční výuku, a nemůžou si ani zajít ke kadeřníkovi nebo vyrazit do kina. Navíc se samozřejmě setkávají s hloupými komentáři, které jejich práci znevažují – nemocnice jsou přeci prázdné – nebo přímo dehonestují. To si z mého pohledu vůbec nezaslouží. Na druhou stranu, když nám některý z našich vyléčených pacientů třeba napíše vzkaz nebo děkovný e-mail, že je doma a už je mu líp – to nás vždycky nabije a potěší.