To, že sirkařství fungovalo na Klatovsku poměrně dlouhá léta, bylo dáno hned několika příčinami. První z nich byla to, že zde byl dostatek lesů, tudíž i dostatek první ze základních surovin potřebných pro výrobu sirek, a to dřeva.
Jakýmsi centrem sirkařské výroby se stalo město Sušice. Ovšem Sušice nebyla jediným místem, kde se sirky vyráběly.
Tradici v sirkařství na Šumavě zahájila rodina Scheinostů, když truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost byl na vandru ve světě a v rámci svého vandru se dostal do Vídně, kde tamní lékárník Štěpán Römer připravoval s manželkou hořlavou směs, která se umisťovala na konec dřevěné tyčky, a tím byly vyrobeny první zápalky. S tajemstvím složení hořlavé směsi se seznámilo několik lidí a právě Vojtěch Scheinost byl jedním z nich. V lékárně rodiny Römerů ale pracovala i Marie Urbancová, a tak mezi Scheinostem a Urbancovou vzplanula láska jak z červené knihovny, a tak oba společně odešli do Čech do Sušice a v brzku tam dali základ tradici, která trvala téměř dvě stě let a vydobyla městu Sušice věhlas po celém světě. Dá se říci, že základ sirkařství v šumavském městě Sušice byl dán na základě jakési krádeže know-how vídeňské lékárny, která směs vyvinula.
Začátek tradice
Povolení k otevření první výrobny zápalek v Sušici dostal Scheinost v roce 1839 a v rámci získání povolení bylo zdůrazněno to, že bude pro mnoho lidí ve městě na Otavě příležitostí k výdělku. Prvním sídlem budoucího průmyslového gigantu byl vyhořelý dům hned za sušickou radnicí. Podle různých materiálů, které o sirkařství známe, víme, že zakladatelé firmy tvrdili, že v počátcích podnikání pracovali až dvacet hodin denně a své první zápalky prodávali na trzích a poutích. Jelikož tajemná zápalná směs přivezená z Rakouska byla asi opravdu funkční, jejich výrobky šly rychle na odbyt. Aby uspokojili veškerou poptávku, museli výrobu rozšířit. Vojtěch Scheinost proto hledal spolupracovníka, protože sám nedisponoval potřebným kapitálem, natož budovou. A tak došlo k navázání spolupráce se sušickým obchodníkem Bernardem Fürthem. Po krátké době, co se podnik rozjel, Bernard Fürth podnik koupil a Scheinost stanul pouze na pozici ředitele podniku. Nejstarší písemné doklady o spojení těchto dvou mužů a začátku jejich společného podnikání pocházejí z roku 1842, ovšem je jasné, že jejich „holport" začal minimálně o rok dříve.
Po spojení a rozjetí výroby šly zápalky tak na odbyt, že Bernard Fürth začal přemýšlet nad výstavbou nové továrny, kde by se sirky mohly vyrábět.
Začal proto v Sušici hledat nové místo, kde by provoz a továrnu vystavěli. První z nich se nabízelo v bývalém hostinci V Ráji, kde dosud fungovala kancelář firmy a v bývalém sále se vyráběy části budoucích sirek. Další část provozu fungovala ve Fürthově domě v čp. 130, kde se vyráběly hlavně krabičky a kde ve sklepě byl sklad výrobků. Nejnebezpečnější část výroby, tedy výroba fosforu jako základu hořlavé směsi, se vyráběla ve Votrubově cihelně. Továrna byla nakonec vystavěna v roce 1844, a když byla otevřena, tak nabrala téměř 250 zaměstnanců. Provoz byl pojednán opravdu grandiózně, a v Sušici tak vznikla jedna z největších továren ve městě. Provoz ale velmi rychle rostl, protože sušické zápalky doslova dobyly celý evropský trh, takže statistiky berního úřadu zmiňují, že například v roce 1847 zde bylo zaměstnáno téměř 2400 osob. Dynamický rozvoj továrny byl rychlý rychle a majitel byl nucen továrnu rozšiřovat o další křídlo. Nastal zde ale problém. Jak jméno majitele napovídá, Bernard Fürth byl podnikatelem židovského původu, a to se nelíbilo některým obyvatelům města Sušice. Na druhou stranu jeho jednoduchý argument, že poskytuje velkému množství lidí z regionu zaměstnání za poměrně slušný plat, bral vítr z plachet jeho kritikům.
Sirky téměř do celého světa
Věhlas sušických sirek se neustále rozrůstal, a to, jak zdatným obchodníkem Bernard Fürth byl, nám dokazuje to, že už v roce 1848 máme zaznamenán vývoz sušických sirek do zámoří a do mnoha oblastí Orientu. Sušické zápalky se tak začaly prodávat po celém světě. Spoluzakladatel velkého impéria Bernard Fürth zemřel v roce 1849. Jeho jméno v názvu firmy i na etiketách zápalek zůstalo i přesto, že pokračovatelem firmy se stal jeho syn Daniel.
Když viděl původce sušického sirkařství Vojtěch Scheinost to, jakým způsobem se na věci, kterou on do Sušice dovezl, vydělává, rozhodl se v 60. letech 19. století opětovně se osamostatnit a založit v Sušici druhou sirkárnu. Byť nebyla takových rozměrů jako ta Fürthova, tak přinesla Vojtěchu Scheinostovi značný příjem.
Postupem času se sušické sirkařství stalo nejvyhlášenějším a Fürthova továrna dokonce největším podnikem v celé rakousko-uherské monarchie a podle dobových novin, tak jediným místem na světě, kde byly sirkařské podniky ještě větší, bylo Švédsko. V tu dobu je zaznamenán průnik sušických sirek i na poslední nedobytý světadíl, a to do Austrálie. Sušičtí sirkaři pronikali na světové trhy nejenom díky své obratnosti a šikovnosti, ale i díky tomu, že své sirky vylepšovali a modernizovali. Zní to úsměvně, ale i na zápalce se dá spousta věcí vylepšovat. Známým a důležitým objevem, který pomohl rozšířit sirky do Afriky, bylo zahájení výroby bezpečnostních zápalek.
Kromě Sušice fungovaly sirkárny v tomto období například v Dlouhé Vsi u Sušice, v Kašperských Horách, na Kvildě, ve Strašíně, v Nové Huti, v Horažďovicích a podobně.