Centrem osady byla právě skelná huť, u které stála hospoda, obytné objekty, v nichž bydleli sklářští dělníci a hospodářské budovy sklárny. Osada patřila na šumavské poměry mezi větší osady, k roku 1843 je uváděno 138 obyvatel a součástí osady byla i škola. Po ukončení provozu skelné huti byla v jejích prostorách vybudována místními malá elektrárna a od roku 1949 byl v osadě elektrický proud, svítilo se, hrálo rádio a v osadě byla i jedna pouliční lampa, ale to jen na další 3 roky, kdy se z osady odstěhovala i poslední rodina místních. V osadě stávala při Kostelní cestě, před panským domem, pec na pečení chleba, který si zde osadníci pekli sami, obvykle ve středu, protože na nákup odsud bylo všude daleko.

Nejvíce pozůstatků po středověkém a pravděpodobně i starším, snad Keltském rýžování zlata, je na Hamerském a Ranklovském potoce v okolí Horské Kvildy. Na Hamerském potoce můžeme najít pozůstatky po rýžování až pod Mezilesní slať, na Ranklovském potoce jsou sejpy ještě výše až pod Zhůřské slati. V mnoha slatích kolem Zlaté Studny se těžila rašelina a dávala při sušení borek (hranoly o velikosti cihly) práci zpravidla 8 týdnů přede žněmi. Těžba sama byla ovšem nejtěžší , rovnání borek na sušení obstarávaly i ženy a děti. Papírna ve Františkově a firma Spaun z Rejštejna měly propachtovány každá po jedné slati .Po zániku sklárny se na Zlaté Studni už jen těžila rašelina. Koňskými a volskými povozy, v zimě i na saních byla odvážena z borkovišť vytěžená rašelina, což byl pro chalupníky pěkný výdělek navíc. Pro starší pamětníky je dosud živá vzpomínka na vypuštění jezírka zvaného "Seeweiher" ve dvacátých letech. Byl to zásah do původní krajiny, jež byla kdysi jedním velkým jezerem a slatí, z níž vytékalo množství pramenných toků a jež byla také rozvodím mezi Vltavou (Moldau) a Vydrou.