Plzeňský soud řešil tzv. svatbu s překážkami. Šlo o to, že krejčovský mistr Jiří Bílý z Klatov si bral bohatou ženu, vdovu po Štěpánu Matejovičovi. Ve chvíli, kdy oba klečeli v kostele před oltářem a slibovali si věrnost, prodrala se k nim početným davem mužova bývalá láska Ludmila Sedláková. Přistoupila k Bílému a postavila mu po bok malého chlapečka se slovy: „Tu máš svého syna za družbu!“ „P. Bílý zbledl jako stěna, nevěsta padala do mdloby, svatebčané s p. kaplanem Šatrou, který p. Bílého oddával, žasnuli,“ líčí sugestivně dobový Šumavan a dodává, že přihlížející dav se smál a pronášel laciné vtipy na úkor ženicha a nevěsty. Brzy o všem věděly Klatovy a celé okolí a krejčí Bílý měl pořádnou ostudu. Svou bývalou lásku proto obžaloval a plzeňský soud ji skutečně odsoudil. Vzhledem k polehčujícím okolnostem ale dostala jen třídenní vězení. (1872)

Na venkově v okolí Horšovského Týna je velká nouze o služebné, stýskal si v roce 1872 dobový tisk. „Kdo umí a chce pracovati, odchází obyčejně ku stavbám železničním nebo do Vídně, na kterýchž obou místech ovšem vydělá si poměrně mnohem více, než kterýkoli hospodář platiti může,“ popsal Šumavan s tím, že mnohý hospodář si proto sám musí dělat čeledína a mnohá hospodyně je sobě zároveň děvečkou. „Potrvá-li nouze tato o dělníky i ve žních, budou mít hospodáři co dělat, aby sklizeň dostali do stodoly,“ varoval redaktor. (1872)

V Hradešicích v okrese Horažďovickém udusila svobodná dcera tamějšího chalupníka své novorozené dítě, zabalila je do plátna a zahrabala pod podlahu v kuchyni. „Hnusný tento čin brzy však jest vyjeven, a matka odevzdaná soudu vyznala se z nelidského činu svého,“ popsal týdeník Šumavan. (1868)

V Nalžovských Horách se děti klouzaly na zamrzlém rybníce, tenký led se ale probořil. Naštěstí byli na blízku dělníci, kteří z vody osm dětí dostali. Třem už ale pomoci nemohli. (1868)

Ve vesničce nedaleko Horšovského Týna objevil se cizí vzteklý pes a hodně domácích psů napadl, aniž by se ho podařilo usmrtit. „Několik silně pokousaných psů vydáno bylo ihned pohodnému, který v žaludku jednoho z nich našel slámu a tříšťky, jistá to znamení vztekliny. Ostatní psi uvázáni jsou na řetěz, jelikož ale se nevědělo, kolik a kteří psi byli pokousáni, byli vesničané tak rozumní, že všechny psy šmahem dali k zabití pohodnému,“ konstatuje dobový Šumavan, podle něhož tak v obci o 25 číslech popisných nezbyl ani jeden pes. (1872)