Bývalého předsedu federální vlády, předsedu Klubu českých turistů, předsedu Rady NP Šumava a rovněž i poradce jihočeského hejtmana pro problematiku národního parku jmenoval tento týden v pondělí ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. V ten samý den, kdy Jan Stráský nastupoval do nové funkce krizového ředitele, poskytl Deníku rozhovor nejen o nejbližších plánech, návštěvním řádu, kůrovci či rozvoji šumavských obcí.

Deset let pracujete v radě parku a sám říkáte, že správu znáte. Máte i srovnání s vysokou politikou. Která židle je žhavější, ta premiérská, ministerská, nebo ta ředitelská na správě parku?

Židle nejsou žhavé, to je jen takový bonmot, ale když si vzpomenu na dobu půl roku v křesle předsedy federální vlády, musím říct, že to bylo hodně složité. Přesto se to těžko porovnává, protože zájmy nejsou stejné, v každé funkci jde o něco jiného. Zatímco v pozici předsedy vlá-dy šlo o realizaci politického rozhodnutí o rozdělení Českoslovenka, tady se řešení teprve hledá. Protože jsem u tohoto hledání už deset let, rozhodně to není tak, že bychom už ten hříbek viděli. Označení krizový ředitel a krizová situace určitě není pocitově nic příjemného. Tím označením ale řešený průšvih ani nevzroste, ani se nezmenší. Mně to nevadí.

Co vás přesvědčilo nejvíc, abyste na nabídku ministra kývl?

Bylo to především to, že si konečně dotčené orgány, které mají moc pro to něco udělat, uvě-domily, že na Šumavě nejde o nějaký hnidopišský spor, ale o osud Šumavy a jejích lesů. A to je šance.

Již na konci minulého týdne se v médiích spekulovalo o tom, že novým ředitelem Správy parku budete právě vy. Jak dalece to v tu dobu už nebyla jen spekulace a už jste v té době s ministrem Chalupou jednal?

Samozřejmě, že v té době už ano, ale nebylo to zase o tolik dříve. Ale slovo, které lze brát vážně, padlo až toto pondělí veřejně na tiskové konferenci. Musím říci, že jsme o této mož-nosti hovořili několik dní a já jsem se velmi bránil.

Hovořil jste i s ostatními kandidáty?

Ano, po celou dobu jsem byl členem výběrové komise, takže teď si ze mne někteří novináři dělají blázny, že jsem byl tak dlouho ve výběrové komisi na nového ředitele, až jím jsem, i když jsem se nehlásil. Měli jsme dvacet tři kandidáty, šest jich hned v počátku nesplnilo formální náležitosti především v oblasti požadovaného vzdělání, pak jsme se dostali až na deset a nakonec jsme vybrali tři kandidáty, jejichž jména jsme pak předložili ministrovi. Osobně jsem byl velice zklamaný, že se během práce výběrové komise vyměnili ministři. Nicméně jsme měli mandát pokračovat ve výběru i od nového ministra. Ten si nakonec vybral mne.

Co vám na rozhodnutí přijmout nabídku ministra vaše rodina?

Dcera, která žije na Šumavě, mne lituje, že jsem do toho šel. Starší syn, který žije ve Frank-furtu nad Mohanem, mi poslal posilující e-mail. Nejmladší syn se z toho spíš raduje, protože myslí, že je to užitečnější, než funkce předsedy Klubu českých turistů.

Gratuloval vám i Klub českých turistů?

Ne, protože to je složitější a začínáme to řešit. Přestože předseda Klubu českých turistů je čestná funkce, vyžaduje spoustu času. Je to velký klub, máme čtyřicet chat, obrovský rozpočet a také obrovské starosti. Jen za turistickým značením je šestnáct set dobrovolných pracovníků, kteří se o to v České republice starají, máme čtyřicet tisíc kilometrů značených tras jen pro pěší, k tomu přibývají částečně i cyklotrasy, kterých je skoro stejné množství. Rozhodování, zda přijmu nabídku ministra, bylo i kvůli tomu hodně složité a zatím nemáme úplně vyřešené, jak to s mou funkcí v klubu uděláme.

Mohl byste shrnout hlavní úkoly od ministra životního prostředí, s nimiž nastupujete do čela Správy Národního parku Šumava?

Pokusím se, i když jsem si je zatím jen vyslechl. První úkol je vytvoření krizového programu pro ochranu lesů na nejbližší dva roky, který by zastavil kůrovcovou kalamitu. To zmiňuji na prvním místě nejen proto, že to uvedl jako první úkol i pan ministr. Kůrovcová situace je je-diným motivem, že jsem přes všechny nevýhody a zápory, které mé rozhodnutí má, do funkce šel.

Je tu i další úkol, který je časově mnohem naléhavější, to znamená pokusit se zvládnout při-pravit a vydat k prvnímu květnu letošního roku nový návštěvní řád, protože ten současný skončí 30. dubna. Platný návštěvní řád je poznamenán tím, že soud přímo v něm v říjnu loň-ského roku zrušil splouvání Teplé Vltavy v úseku Soumarský most – Pěkná. Tím nastal pro-blém, jak nově splouvání nastavit. Je to hlavní problém připravovaného návštěvního řádu.

A samozřejmě pak je úkol pokusit se nastolit větší důvěru mezi všemi orgány a zainteresova-nými skupinami na Šumavě. Za další je třeba začít pracovat na plánu péče, což je dokument ze zákona, stejně jako mají svůj plán například hospodářské lesy. Také plánu péče končí platnost, ale tento úkol je částečně ve střetu s krizovým dvouletým plánem. Nicméně budeme pracovat na obojím, protože plán péče je mnohem širší: má zahrnovat nejen péči o přírodu, ale také demografický vývoj, cestoví ruch a rozvoj území. To by měl být konsensuální plán, ve kterém se najdou jak obce, návštěvníci, ochrana přírody, tak i lesníci, kteří se starají o lesy v národním parku. Plán péče je vydáván na období deseti let, takže to je dlouhodobější úkol. A v neposlední řadě je potřeba rekonstruovat Radu národního parku, aby odpovídala novému zadání. V mém jmenování a zadání vidím nově především to, že konečně se doneslo i ke slu-chu na ministerstvu, že kůrovcová kalamita na Šumavě je skutečně vážná.

Pojďme trošku blíž. Region si zvykl, že většina rozhodnutí kolem Šumavy byla šita, lidově řečeno, horkou jehlou. Přesto volají jak obce, tak odborníci po dlouhodobé koncepci. Změní se to konečně?

Plán péče, ačkoliv jsem ho zmínil, je nezávazný pro všechny ostatní složky. Jedná se o vnitřní dokument ochrany přírody a závazný je pouze pro něj, alespoň tak je to podle současné platné právní úpravy. To důležité by měl vyřešit připravovaný zákon. Ambicí pracovní skupiny je vydat takový zákon, který by jasně stanovil, že určitá jeho ustanovení platí na třicet let. A k těm by mělo patřit rozdělení zonace parku a příslušných metod ochrany přírody na daném území. To by mělo přinést určitou stabilitu. Neříkám, že je to to jediné, ale je to určitě to hlavní. Protože například se zónami se tu dvacet let pracuje nahoru i dolů. Byly doby, zejména na začátku, kdy prvních zón bylo méně, ale zabíraly větší území, než dnes, kdy jich máme třináct procent z celkové rozlohy národního parku. Ona netrvalost, na kterou jste upozornil, je jen vnější projev situace na Šumavě. Obě strany využívají určitých sil. Když převáží jedny, plochy se zmenší a naopak. Je pravda, že někteří podnikatelé v obcích, zejména ti, kteří pod-nikají v oblasti vodní turistiky, by jasnou stabilitu jen uvítali. Stabilitu by měl přinést hlavně zákon. To neznamená, že si neuvědomuji, že určitá stabilita se očekává také ode mne. Je to dohoda o tom, jak má park vypadat. Ta nikdy nebyla, nikde není napsáno, jaký má být cílový stav na Šumavě. Nyní se hledá cesta, jak to říci alespoň na třicet let. Je pravda, že se to dá říci na delší období, protože věk lesa je jiný, než věk člověka, ale za tímto horizontem již nelze dohodu nelézt. Neschopnost a řekl bych i neserióznost jednotlivých stran při formulaci svých dlouhodobých představ o parku, vede k tomu, že si nikdo vzájemně nevěří. Všichni totiž vědí, že když jedna strana říká, že bude stačit dvacet procent prvních zón, tak druhá strana má při-pravený návrh na třicet procent a bude dělat všechno pro to, aby to tak bylo. To není teorie, máme jasnou ukázku v rozhodnutí bývalého ministra Martina Bursíka, který rozhodl po Ky-rillu ponechat na sedmi místech ve druhých zónách sto čtyřicet tisíc kubíků dřeva a tím vytvo-řit sedm nádherně saturovaných líhní kůrovce, které jsou určitě významným původním proje-vem dnešního stavu kůrovcové kalamity na Šumavě.

Kolem kůrovce se toho napsalo a nahovořilo mnoho, ale zvládnout to nebude jednoduché. Dá se to vůbec ještě?

To se mne ptáte na velmi odbornou otázku. Myslím si, že by vám na ni těžko odpovídali i páni profesoři, a to dokonce i ti, kteří zastávají názor, že se s ním má bojovat. Ti, kteří tvrdí opak, by vám říkali zase něco jiného. Ale stav kůrovce je skutečně velmi vážný a v tomto období nedokážeme ani zodpovědně zhodnotit, kde všude je a kde se začne na jaře rojit. V každém případě je kůrovcová kalamita tak rozšířená, že už ohrožuje i lesy jiných vlastníků, a to jak v národním parku, tak i mimo něj. Dlouhodobý je tento problém na hranicích národního parku a Rakouska, kde kvůli liknavosti správy parku museli řešit situaci Rakušané a vykácet pruh lesa na svém území, aby ochránili svůj majetek. Jenomže už to začíná být problém v městských lesích Volar nebo Kašperských Hor, které sice zůstaly obci, ale jsou v národním parku, začíná se to týkat Vojenských lesů v oblasti kolem Horní Plané. Bohužel, až tato situace přispěla k tomu, že se začíná brát kůrovcová kalamita vážně, jakoby bylo jedno, že to sežere celý národní park, ale není jedno, že by to mohlo napadnout i majetek někoho jiného.

Existuje už strategie, jak s bojem proti kůrovci začít?

Ano. Připomeňme, že Jihočeský kraj a oba jeho hejtmani, jak dříve Zahradník, tak nyní Zimo-la, vytvořili již dvě expertní pracovní skupiny. Druhá dokončila práci před několika měsíci. Obsahem výstupu jsou jednotlivé parcely, co se tam teď musí udělat, aby se kůrovec zastavil. Samozřejmě, že takový strategický dokument strašně rychle stárne. Pokud počkáme ještě rok, bude situace jiná, než je řečeno nyní. Zcela jistě je okamžitě nutné vypracovat soubor opatření, která jsou na hranici zákona, ale je možné je použít z rozhodnutí ministra životního prostředí zákonem umožněné výjimky. Strategie na Správě NPŠ bude: jeden úředník bude psát soubor opatření, které je třeba k zastavení kůrovce udělat a druhý bude psát žádosti o výjimky na ministerstvo životního prostředí. Tak by podle mé velmi syrové představy, protože neznám ani počet lidí, které do toho budu moci zapojit, mohla během dvou měsíců, tedy do začátku období prvního jarního rojení kůrovce, vytvořena představa, jak zabránit dalšímu šíření kůro-vcové kalamity. Ještě jednodušeji řečeno, je to návrat k lesnickému řešení sanace kůrovce na vymezeném území na určitou dobu. Pak bude možné se vrátit k ochranářskému způsobu řešení kůrovce. Výsledky expertní skupiny zná zpráva NPŠ i ministerstvo životního prostředí a má je k dispozici již několik měsíců.

Troufnete si odhadnout, jak dopadne projednávání nového návštěvního řádu, když ani jeho současné podoby se nedosahovalo snadno?

Nám se v loňském roce i přes rozdílné názory podařilo schválit návštěvní řád, a byl to veliký kompromis, který platí do konce letošního dubna. Obávám se, že v dané situaci to bude kom-promis poslední. Beru velmi vážně úkol pokusit se ho přesto dosáhnout i letos. Ona totiž v problému splouvání, což je základ pro dohodu o podobě nového návštěvního řádu, je skryta vzájemná nedůvěra, jestli jedna strana hledá rozumnou míru splouvání, nebo jestli neprosazuje sestupnou tendenci až k úplnému postupnému zrušení. A to druhá strana to cítí, protože rok od roku klesá povolený počet lodí ke splouvání. V začátku před sedmi lety, kdy začal tlak proti splouvání, projelo ze Soumarského mostu na Pěknou dvanáct tisíc lodí. V loňském roce to bylo čtyři tisíce osm set, což už je skoro třetina. Přesto splouvání vyvolává značnou nevoli a obce jsou tlačeny k dalším ústupkům. Proto bych řekl, že posledním husarským kouskem rady parku bylo, že jsme se dokázali dohodnout, protože teď to bude mnohem složitější. Mo-mentálně je totiž splouvání rozhodnutím soudu zcela zakázáno tím, že odstavec, který je řešil v návštěvním řádu, byl zrušen pro rozpor se závěry EIA.

A už se začalo s přípravou nového návštěvního řádu?

Na sedmého března jsem svolal radu parku. Projednání a vše, co s ním souvisí, má velice dlouhé procedury, zabere to spoustu času a my budeme muset rozhodovat v řádu dnů. Proto bychom měli sedmého března zodpovědět klíčovou otázku, zda se dohodneme. Pokud se ne-dohodneme, platí zákon a rozhoduje ministr životního prostředí.

Je představa, kolik lodí by se v následujících letech mohlo na Vltavu od Soumarského mostu dostat?

EIA, tedy posouzení míry škodlivosti splouvání pro přírodu, byla udělána v roce 2009 na tři roky a doporučila rozsah splouvání, který údajně přírodě neublíží. Rok 2012 v konkrétních číslech podle tohoto závazného „doporučení“ znamená, že by se při stavu hladiny od 50 do 61 centimetrů jezdilo jen s dozorem a jen dvacet osm lodí denně, zatímco v loňském roce to bylo sto dvacet lodí se svobodným výběrem splouvání bez nebo s průvodcem. Teď jsme v právním sporu, zda jsme povinni dát do návštěvního řádu pro rok 2011 i podmínky roku 2012 nebo jej schválit jen na rok 2011 a během roku hledat varianty, které by uvedenou variantu 2012 vylepšily. A k tomu může vést řada cest včetně zadání nové studie EIA s novými parametry. Pokud budeme dotlačeni k tomu, že budeme schvalovat společně podmínky pro rok letošní i příští, pak se obávám, že návštěvní řád nebude schválen a dojde k situaci, které jsme se zatím i s bývalým ředitelem ubránili. A to je, že by rozhodovala Praha. Zatím jsme se na tom na Šumavě vždy dohodli a nenastala krajní situace, kdy by musel rozhodovat ministr.

Pokud se týká rozhodnutí soudu, je tu i opačný přístup. Nyní mohou návštěvníci i do míst, kam dříve nesměli. Jak to bude dál?

Vyhlásit k prvním zónám, které nyní zabírají zhruba třináct procent rozlohy parku, tedy devět a půl tisíce hektarů, ještě sedm a půl tisíce hektarů původně klidových území, považuji od Správy za zločin. Přitom o tom nikdy vedení správy s radou parku ani kraji nejednalo, pouze využilo zákonné podmínky, že pokud obec nic nenamítá, tak se to prostě vyhlásí. Obce až na Horní Planou s tím souhlasily a tak vzniklo další rozsáhlé území, kam nikdo nesměl. Nevylu-čuji, že se v tomto rozsahu nenajdou místa, která si jistou ochranu zaslouží. Pokud si vezmu Mrtvý luh, který sem spadá, tak ten je chráněn déle, než jsem já na světě. A z důvodů, které musí pochopit i hlupák, poněvadž až tam zajde, má reálnou šanci se něm utopit. Správa parku o tomto soudním rozhodnutí ví možná dva měsíce, ale dosud se nikdo na Radu parku neob-rátil s návrhem území, které potřebuje naléhavě chránit. Tím odpovídám, co udělám já. Prostě si nechám předložit argumenty, proč je třeba některá místa i nadále chránit omezením vstupu, budu se přitom řídit logikou, která říká, že je málo území, do kterých by člověk vůbec neměl vstoupit, což považuji za hodně silný argument. A také předpokládám, že omezení pak nemusí platit v některých územích celoročně, ale jen po určité období. Ale osobně mi přijde nepo-chopitelné, že ti, kteří mají přírodu chránit, dva měsíce jen čekají, než budou muset sundat tabulky zákazu vstupu a neudělají nic.

Jste v pravidelném kontaktu s obcemi, co od vás očekávají?

Hlavně mají většinou radost, že jsem byl ředitelem jmenován právě já, což je pro mne obrovský závazek. Ale zatím jsme se aktuálně bavili o tom, zda je naděje, že zvednou ruku pro návštěvní řád, když bude obsahovat podmínky splouvání pro rok 2011, což by představovalo snížení počtu lodí o čtyřicet procent proti stavu z loňského roku, pokud budou stejné podmínky jak v návštěvnosti, zájmu i stavu vody, když nebudou do Návštěvního řádu zahrnuty navržené podmínky splouvání 2012. Předběžný výsledek je, že by na to obce byly ochotny přistoupit. Druhým problémem návštěvního řádu je Modrý sloup, který tam opět není jako přístupný cíl. A o Modrý sloup budu určitě usilovat. Nevidím žádný důvod, proč by se nemohlo ještě rok chodit po cestě, kterou mohl vymyslet jen nepřítel přírody, kde na Modrý sloup šlapete v bahně, takže se cesta logicky rozšiřuje, aby se návštěvníci takovým místům vyhnuli. To je opět nekoncepčnost ochrany přírody. Ale protože dosud není vyřešeno Luzenské údolí, nevidím důvod, proč by se po této cestě nemohlo ještě rok chodit. Původní rozhodnutí totiž znělo, že se tudy bude na Modrý sloup chodit dva roky a mezitím se opraví Luzenská cesta a pak se zváží, zda se tam přístup zváží. Tím neříkám, že to tak bude, ale to je obsah memoranda, které podepsali oba ministři životního prostředí. Dva roky uplynuly a cesta opravená není. Za to ale já jako nový ředitel nemohu a proto se chci bavit o tom, že cestu upravíme a rozhodneme o ní za rok a v roce 2011 se ponechá přístup po provizorní cestě. Stejně je přístupná pouze v období od 15. července do 30. listopadu.

První den v pozici ředitele Národního parku Šumava, jaký byl?

Jako jakýkoli jiný den v práci, i když samozřejmě ten první den je plný očekávání. V mém případě byl první den tak trochu zvláštní i v tom, že se termínově střetl s mnohem dříve dohodnutým termínem pro zasedáním pracovní skupiny pro tvorbu zákona o Národním parku Šumava, která pracuje již několik měsíců a sešla se pod vedením náměstka ministra ŽP Ing Tesaře ve Vimperku.

Co se stalo tak zásadního, že se začíná pracovat na zákonu o Národním parku Šumava, když už existuje od roku 1991?

Národní park Šumava existuje od roku 1991 a v roce 1992 byl schválen zákon 114 o ochraně přírody, který říká, že národní park v České republice může být vyhlášen pouze zákonem. A Národní park Šumava byl zřízen rozhodnutím vlády, stejně jako Krkonoše nebo Podyjí. Podle nové právní formulace je vyhlášen pouze Národní park České Švýcarsko. A s trumfem zákona se hraje již řadu let. Tento pokus o zákon, pokud vím, je sedmý. I já jsem zhruba před deseti lety psal jeden v jiné pracovní skupině. Návrhů zákonu o Šumavě je celá řada a vždy je to o pokusu přenést všechny problémy, na kterých se nemůžeme domluvit, do zákona. Mám jen obavy, že zákon bude vznikat déle, než si nyní myslíme.

Myslíte si, že i střídání ministrů životního prostředí poznamenává dění na Šumavě? Někteří ředitelé si hlavně po svém odvolání stěžovali, že neměli plnou podporu ministerstva a ministra?

To je hodně složité a v té otázce je obsaženo vše. Myslím si, že situaci neovlivňuje to, že se mění ministři každého půl roku. Důležité je, aby existovala jasná a platná koncepce, kterou je vázán každý ministr a každý ředitel SNPŠ a musí ji v jistém rozsahu dodržovat. To se tu nedě-lo, protože často se měnili ministři i proto, že se svou koncepcí narazili. Já nevidím problém ve výměně ministrů. Je ale pravda, že ředitel, který je přímým podřízeným ministra, je velmi závislý na tom, jak se dovede s ministrem dohodnout, jak mu dokáže porozumět a jak si na-vzájem dokáží vyhovět.

Základ je v tom, že jsme se nikdy nedokázali dohodnout, jak má Šumava vypadat. Nedomlu-vili se obyvatelé, turisté, vědci, obce, jak se má dohodnout ředitel s ministrem? Základní představa tkví v tom, že Národní park Šumava je po mnoha stránkách specifický. Nejen ve srovnání s dalšími třemi národními parky v České republice, ale i s dalšími v Evropě a ve světě, a to nejméně ze tří hledisek. I v dnešním parku, kde je na území Šumavy jen třetina původních obcí, stále je to dvaadvacet obcí, které buď zcela, nebo alespoň částí svého katastru leží v území národního parku. To je velmi složitá situace v hledání konsensu s ochranou přírody, která vždy bude mít sen nechat přírodu ponechat samovolnému vývoji a jen to pozorovat.

V roce 1910 tu žilo devatenáctkrát víc lidí než dnes a uživili se zde. Dnes jezdí významná část šumavských obyvatel mimo region. Druhé specifikum jsou dějiny dvacátého století, během nichž se Šumava dvakrát v krátké době vylidnila. Nejprve bylo vyhnáno české obyvatelstvo, následně se museli vystěhovat Němci a poté na Šumavu přišli lidé, kteří tu nikdy nežili. Takže tu je specifické složení obyvatelstva, k tomu je nutno připočítat na konci osmdesátých a za-čátku devadesátých let rozpad socialistické ekonomiky, kdy se tu žilo z dotovaného zeměděl-ství a hospodářského využití lesa. A pak jim bylo slíbeno, že jim dáme park a region uživí turisti, kteří sem budou jezdit obdivovat přírodu. Turisti sem zatím jezdí, zatím to obdivují, někdy obdivují i hrůzu, která vznikla uschnutím lesa, ale obce se dále nerozvíjejí. A to nejen z hlediska cestovního ruchu, ony se nerozvíjejí ani jako obce v národním parku. Viděl jsem hodně národních parků a vím, že obce ležící v národním parku by měly být vzorové včetně čistíren odpadních vod, abych, když tam přijedu, nedovolím si jako trapný kuřák odhodit na zem nedopalek, protože to v tak upravené obci to není možné. Některé obce se sice dostaly do masového rozvoje návštěvnosti, jako například Kvilda, kde i přes ne právě dobré počasí je neustále spousta turistů. A to nás čeká ve všech šumavských obcích, protože je jich málo. Pak se ale budeme muset dokázat dohodnout, že Šumava je zčásti kulturní krajinou, kde chceme být živi z turistiky a dnešní návštěvník má představy o trávení volného času na úrovni jedena-dvacátého století. Dnešní návštěvník není Karel Hynek Mácha a není to ani mladý Stráský, která strašně rád přespal pod každým stromem a čím špinavější pangejt, tím lépe. Dnes je to zkrátka jinak a my s tím musíme počítat.

Historický vývoj na Šumavě vytvořil příležitost, které se chytili ochranáři, a já se jim nedivím. Najednou měli nekonečný prostor, kde mohli experimenty o nekonečné divočině a o přírodě bez vlivu člověka, o kterých snili, začít uplatňovat. A teď se hledá rovnováha mezi zájmy obyvatel a ochranou přírody. Neustálé povídání o hledání konsensu nikam nevede. Tady zkrátka není možný kompromis, tady je třeba se o Šumavu rozdělit. Musíme říct, tady bude kus Šumavy, která bude zjednodušeně řečeno divoká a ponechána svému vývoji. A na druhé straně budou muset ochranáři část území oželet a smířit se s tím, že se tam bude jezdit třeba na kolečkových bruslích.

Tak tohle prosadit nebude vůbec jednoduché?

To rozhodně, a taky to nevyřeším ani já, ani možná jedna generace. Spíš jde o to vývoj někam nasměrovat a mluvit spolu, aby slovo sjezdovka nebyla nadávka, která se nesmí vyslovit, pro-tože to druhá strana nesnáší a přitom je to historie. Nám by nevadily zakazující zákony, pokud by na české straně bylo dvaadvacet lyžařských středisek, jako jsou na německé straně Šumavy už dávno postavená. Jenomže my tu máme historické zpoždění, vždyť se tu padesát let nic podobného dělat nemohlo. To nejsou dobré konkurenční podmínky pro naše podnikatele. Druhá strana musí pochopit, že je třeba v něčem ustoupit ve prospěch člověka a pak pokračovat v ochraně přírody.

Když jsme u toho, sjezdovka, nebo lanovka?

Vycházím z toho, že jednání, kterých jsem se zúčastnil po celou dobu jako ředitel krajského úřadu, neustále stěhovalo představu o lyžařské infrastruktuře, což nás stálo spoustu peněz. Nejdřív se to vymyslelo na Chlumu, pak to byl Špičák a teď už jsme jen u toho, že máme v rezervě územního plánu lanovku na Hraničník. Z toho vycházejme a pokusme se to urychlit.

Jako nový ředitel parku budete projekt lanovky na Hraničník podporovat?

Určitě. Včera jsem se díval na televizi a sledoval tam havárii autobusu na silnici na Zvonkovou. Beru to osobně, protože jsem rovněž osobně bojoval za silnici na Zvonkovou. Ale také se vědělo, že je třeba ji rozšířit. Nedělá se to, protože jsou tam žáby, když se vyřeší žáby, jsou tam žížaly a teprve, když tam budou mrtví lidé, začne se to vážně řešit? Vždyť to všechno by vyřešila lanovka. Pokud bych byl skutečně tak ortodoxním zastáncem ochrany přírody, jako jsou ti, kteří jsou proti mně, musel bych křičet, že jezdit kolem Lipna šedesát kilometrů na Hochficht poškozuje emisemi životní prostředí mnohem víc, než elektrická lanovka, která vyveze turisty na horu. V tom nevidím žádnou koncepci v myšlení, ale jen zaslepenou víru, která není přístupná rozumným argumentům.

A jak to vypadá se zonací?

Na světě je téměř dohoda, že by na oněch třicet let, o kterých jsme se bavili, bylo vyhlášeno 24 procent prvních zón. Ty by vznikly tak, že by se spojily rozdrobené menší zóny do větších scelených území. Pak nastanou dvě skutečnosti. Za prvé v nových prvních zónách nebudou všechny současné a bude třeba oželet, že se z nich stanou druhé zóny. A pak je třeba počítat i s opačným efektem, že bude do první zóny zařazena i část současné druhé zóny, přestože z odborného hlediska nebude odpovídat nejvyššímu stupni ochrany, nicméně bez ní by nebylo možné spojit menší první zóny. Doufám, že se na těch 24 procentech domluvíme s platností na třicet let a pak bude možné pracovat na zbývajících procentech. O dalších zónách ale dohoda zatím není a nedokáži ji ani předjímat. Podkladem pro naše jednání se stal návrh zákona Plzeňského kraje. Ten počítá dokonce se čtyřmi zónami. Podle mne to je logické rozlišení. První zóna je to, co je ponecháno přírodě, druhá zahrnuje území, které se na ponechání přírodě připravuje, třetí zóna je kulturní krajina vyžadující ochranu, ale nechceme ji nechat kůrovci, kde se bude hospodařit podle lesnického zákona s přírodě blízkým hospodařením, a čtvrtá zóna jsou intravilány obcí. Takže v tuto chvíli ještě nejsme tak daleko, abych dokázal říci, jak to dopadne s dalšími zónami. Pokud se shodneme na 24 procentech prvních zón, mohlo by být nejžhavější téma ochrany přírody vyřešeno, ale to další nás teprve čeká. Obce se totiž bojí velkých druhých zón, protože se obávají změny se změnou ministra, který by mohl říci, že tahle část dvojkových zón už je připravená na přechod k jedničce a bude to dělat tak, jako to dělal bývalý ředitel, že nebude měnit zonaci, protože to mu obce nedovolí, ale bude měnit managementy a bude se ve dvojkách chovat, jak v jedničce. A to pochopitelně stěžuje diskuzi o budoucnosti zbylých zón.

Před nedávnem získala prioritu mezi čtyřmi variantami rozvoje územního celku Šumava varianta Harmonie. Ta se ale zaměřuje více na Lipensko a vnitrozemí, zatímco rozvoj obcí v centrální části Šumavy zůstává stranou. Proč?

Chápu to tak, že se vcelku logicky soustřeďuje rozvoj na Lipensko, protože tam je kraj úspěš-ný, jeho plánům v této části Šumavy park tolik nepřekáží a je možné podporovat rozvoj efek-tivně. Zatímco v centrální části dochází ze strany parku k rozvoji obcí a krajským plánům neustále ke škrtům a připomínkování, takže tady kraj tolik rozvoj podporovat nemůže. Zcela jistě si rozvoj zaslouží i tato část regionu, zejména pokud se týká běžeckých tras a jejich pro-pojení za hranice. Ale pořád jsme ve fázi územního plánování a do vlastní realizace je ještě dlouhá cesta. Určitě se povedou další diskuze, aby nebyl nikdo příliš ochuzen.

Jsou na Šumavě vůbec ještě nějaká místa, kde jste nebyl?

Tohle je spíše řečnická otázka, nicméně určitě taková místa jsou. Jako rodilý Plzeňák jsem znal víc nejprve západočeskou část Šumavy, pak jsem se přestěhoval sem, takže znám i jihočeskou část. Mohu říci, že těch kilometrů čtverečních, kde jsem na Šumavě ještě nebyl, by se moc nenašlo. Každopádně platí, že na Šumavě byla svoboda ve volném přístupu pouze v roce 1990. Před tím sem nebylo možné jít kvůli ochraně hranic, pak se rok smělo a toho jsme jako Klub českých turistů využili a jako bychom tušili, že přijde zákon omezující znovu vstup do části území, vyznačili jsme za rok turistické trasy. Od té doby park povolil jen minimum no-vých tras v souvislosti se vstupem České republiky do Schengenského prostoru. A i to byl velký boj prosadit nové přechody, abychom se dostali na druhou stranu Šumavy.

A jak by dopadlo srovnání bavorské a české části Šumavy?

Co na tom chcete srovnávat, to se nedá. Každopádně je menší, je mnohem více zabydlená, je to kulturní krajina, kterou obdivujeme i kvůli německé pořádkumilovnosti. Ale jakmile sejdete z kopců, máte hned rovinu, zatímco u nás se táhne Pošumaví až k Rábí, takže se to moc srovnávat nedá.

PhDr. Jan Stráský

Narodil se v roce 1940. V roce 1970 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval pak nepřetržitě v Státní bance československé.

Od února 1990 pracoval v centrále Komerční banky. Byl současně externím poradcem předsedy české vlády Petra Pitharta.

V květnu 1991 se stal místopředsedou české vlády. V červenci 1992 byl jmenován předsedou poslední československé vlády. V této funkci zastával po abdikaci prezidenta V. Havla i jeho úřad.

V politice zastával i funkce ministra dopravy a zdravotnictví.

Je předsedou Klubu českých turistů a předsedou Rady NP Šumava. V pondělí 14. února letošního roku byl jmenován ředitelem Správy NP a CHKO Šumava. (Zdroj: Wikipedie)