Dětský pohled na toto povolání je jasný. Být „světským“ je úplná paráda. Člověk nepracuje, ale jezdí po poutích, má zadarmo kolotoč i další atrakce a hned v sousedství stánky s cukrovou vatou i dalšími pochoutkami. Jak ale vypadá pohled dospělého? To jsem se rozhodl zjistit minulý týden v Sušici, kde jsem se na pár desítek minut stal jedním ze „světských“. Nepomáhal jsem na střelnici, ani neuváděl do provozu zvonkovou dráhu, ale strávil jsem tam dohodnutou hodinu a půl v den, kdy se teprve vše připravovalo.

Nespali celou noc

„Tak co mě čeká?“ ptám se po příjezdu na místo svého dočasného šéfa Vlasty Lagrona mladšího. „Těžká práce ve špatném terénu. Budeme stavět atrakci zvanou Extreme,“ říká mi na úvod Vlasta a dodává, že rady budu dostávat postupně během stavění. Čeká nás toho prý hodně. Ještě než začneme se proto vyptávám, co je na tom „být světský“ nejtěžší a co naopak nejkrásnější? „Nejtěžší? Asi vyjít s lidmi, protože jsou tací, kteří nám závidí práci a třeba i výdělky. A nejkrásnější? Asi ten kočovný život, všude máme kamarády a známé. Mám rád úsměvy dětí, těší mě, když vidím, jakou mají radost,“ vysvětluje Vlasta a tvrdí, že nijak nepostrádá volné víkendy. Pochází totiž z rodiny, která má v oboru dlouholetou tradici, a tak je na to zvyklý.

„Musíte k tomu mít vztah a mít na to srdce, jinak byste tu práci dělat nemohl. Vždyť jsme v práci pořád. I proto si lidi vybíráme, převážně je to z řad kamarádů. Musí to být někdo, kdo už to dělal a baví ho to,“ říká mi a na názorném příkladu ukazuje, jak to někdy mají „světští“ těžké: „O víkendu jsme byli v Kolíně a tam jsou trhy i v pondělí. Vstávali jsme proto v pondělí v sedm hodin ráno, večer jsme vše museli rozbourat a převézt to sem do Sušice. A pak udělat vše potřebné, takže spát jsme šli až v úterý v osm hodin večer.“

Držím zábradlí

Už je ale čas začít něco dělat. Na začátek jsem dostal dvě „zodpovědné“ práce – držel jsem zábradlí, když se spouštěly bočnice, a skládal jsem kurty. „Poslal bych ho na autodrom, tam je to všechno mnohem horší. Tady to je brnkačka,“ popichuje Vlastu a Vencu, s nimiž Extreme stavím, jeden z mužů pracujících na vedlejší atrakci. „On si mákne i tady,“ uklidňují ho se smíchem ti dva dobráci a mně začíná být jasné, že legrace končí. A taky ano. Na řadu přicházejí sedačky.

Těžké sedačky

„Oba to vezmeme ze strany a ty to chytni tady uprostřed. Vezmi si to takhle a pořádně zaber, je tam čep, tak je třeba to zvednout. A dej pozor, ať si to nepoložíš na nohu,“ říká mi Venca. Zaberu a… nic. Ani se to nehnulo. „To musíš pořádně,“ směje se Vlasta a přivolá si pomocníka z jiné atrakce. Společně to všichni tři chytnou, zaberou a sedačky poponesou na určené místo. „Tak jsi to viděl, tak pojď na další,“ dostává se mi rady. Jdu a říkám si, že prostě musím. Zabereme a… jde to. Je to makačka, ale doneseme další řadu sedadel tam, kam patří. „Je to tíha,“ funím. „To víš, má to 250 kilo,“ směje se Vlasta a už mě naviguje k další řadě sedaček. Odneseme ve třech ji a pak ještě jednu řadu. Naštěstí poslední, byla to fakt makačka. „Že vy jste mi u té první řady nepomáhali a nechali mě schválně vycukat?“ ptám se. „Ale kdepak, pomáhali,“ směje se Vlasta a Venca dodává: „My bysme zase neuměli napsat článek.“

Ještě tři hodiny

Raději to nechávám být a vyzvídám, co mě čeká dalšího. Teď mám malou pauzu, nahoru musí jít obě ramena a o to se naštěstí stará motor. „Ještě toho máme dost,“ říká Venca a vylézá nahoru přidělávat ramena. „Podej mi ten klíček,“ žádá se smíchem, který pochopím hned poté, co mi na „klíček“ padne zrak. Na jedné straně má napsáno 55, na druhé 60 a zabil bych s ním vola. Venca, který po poutích jezdí už patnáct let, má hotovo, a tak přiděláváme další části. Vlasta mi ukáže, jak na to a já za chvíli zdárně (díky bohu!) přidělávám s pomocí šroubů vše potřebné. Dohodnutá hodina a půl je pryč a je čas se loučit. Sebekriticky musím uznat, že jsme s výstavbou jedné z nejmodernějších atrakcí příliš nepohnuli. „Ve třech lidech, pokud moc „nekecají“ a makají, se to dá postavit za čtyři hodiny. Nás tak ještě čekají zhruba tři hodiny práce,“ říká mi na rozloučenou Vlasta.

Přeji svým dočasným kolegům pěknou pouť a odjíždím s pocitem, že i tahle práce, byť vypadá romanticky a pohodově, je především pořádná dřina. Ostatně jako všechno, co se má dělat pořádně.