Děti musí mít možnost ohlásit třeba i zárodky šikany, a to při zachování důvěrnost takového sdělení (děti se často bojí, že na ně kolektiv bude pohlížet jako na „žalobníčky“, a i když se samy šikanování neúčastní, tak ji svým mlčením podporují). Takovou možností je například školní schránka důvěry.

Šikana v zárodečné formě se vyskytuje téměř ve všech školách, nejnebezpečnější je právě podceňování počátečních projevů šikanování. Výsledkem dostatečné prevence pochopitelně není úplné vymýcení šikany, ale její omezení, možnost zachytit šikanu už v počátku.

Pokud se to nepodaří, může šikana dospět až ke spáchání trestného činu (např. omezování osobní svobody, vydírání, ublížení na zdraví, znásilnění). Pokud má škola podezření nebo dokonce důkazy o takových projevech šikany, je povinna tuto skutečnost nahlásit Policii ČR. Děti do 15 let sice nemají trestní odpovědnost, ale soud pro mládež jim může uložit dohled probačního úředníka, zařazení do výchovného programu nebo ochrannou výchovu.

Možnosti trestního stíhání se vystavují i učitelé nebo vychovatelé, kteří o projevech šikany ví a nic neudělají (např. za neoznámení nebo schvalování trestného činu, v krajním případě i podněcování).

Ve školách na Klatovsku má prevence většinou dobré výsledky. „Vyučující mají dobře zmapované kolektivy, často vyrážejí s dětmi mimo školu, někdy i v doprovodu školního psychologa, vidí tak vztahy ve třídě nejen při vyučování. Školní psycholog pořádá během roku besedy a přednášky na téma šikana, děti vyplňují anonymní dotazníky. Naší výhodou jsou i malé kolektivy,“ řekl Deníku Čestmír Kříž, ředitel ZŠ Lerchova ul. v Sušici a dodal: „Díky podchycení a dobré spolupráci s rodiči jsme zatím žádný velký případ neřešili, byly tady pouze náznaky.“

Pro Deník se vyjádřil i ředitel klatovského gymnázia Jiří Šlégl: „V současné době prošetřujeme dvě podezření ze šikany na nižším stupni gymnázia (odpovídá 2. stupni ZŠ, pozn. red.) na základě signálů ze školy i od rodičů, nějaké velké případy jsme zatím neřešili. Máme ve škole výchovnou poradkyni, která spolupracuje s pedagogy i sama hovoří se studenty a snaží se odhalit případné počátky šikany.“

Deník oslovil i ty, jichž se problém šikany dotýká nejvíce – děti. „Šikanu jsem viděl. Kluci ve vedlejší třídě mlátili spolužáka, brali mu věci a zavírali ho na záchodě.“ Řekl Deníku třináctiletý Pavel. Podle něj to trvalo asi dva týdny, než se o tom dozvěděli učitelé, viníci byli potrestáni dvojkami a trojkami z chování. Dvanáctiletý Tomáš řekl: „Šikanu jsem neviděl, ale besedovali jsme o ní s paní psycholožkou. Kdybych se o šikaně dozvěděl, řekl bych to paní učitelce. Kdyby se někdo bál, máme ve škole i schránku důvěry, kam můžeme hodit nepodepsaný dopis.“

Základem boje proti šikaně je tedy informovanost pedagogických pracovníků, dětí i rodičů a jejich dobrá spolupráce. Důležité je, aby se oběť ani svědci nebáli šikanu oznámit.