Poslední auta projíždějí, pomalu se vracím k našemu bivaku a sním o vodě, kde bych se opláchl. Když máte písek v očích, nevidíte, v uších neslyšíte, ale mezi půlkami mít písek, tak to je katastrofa.

Balíme věci a vydáváme se po trati směr Neuquén, projíždíme oblastí El Mangrulo. Horská krajina pokrytá solnými jezírky a jezery bez vody. Až na jedno, to tu dělá krásnou výjimku. Na první pohled je vidět nasycený roztok solí. Vítr si pohrává s mělkou hladinou, po které se prochází hejno růžových plameňáků. Holandský novinářský speciál, který tu s námi stojí, se rozhodl, že jezero objede.

Asi v polovině cesty, kam líní Nizozemci mohli během chvíle dojít pěšky, se auto propadá do bahna a nemá šanci vyjet. Náš standardní offroad tahá dakarského speciála na pevné podloží, jaká to hanba pro lenochy novinářský! Díky jejich pohodlnosti budou asi dost dlouho u jezera velké šrámy od pneumatik.

V podvečer narážíme po tisíci kilometrech na první říčku. Vidím, slyším a půlky jsou už také v pohodě. Město Neuquen se halí do tmy, v ulicích však stojí tisíce lidí a mávají na soutěžní auta, která vjíždějí do depa natankovat. Parkujeme pár metrů od brány bivaku, kde je nápor diváků největší. V zelených košilích týmu Marka Spáčila chceme projít branou a vojákům říci ta dvě kouzelná slovíčka czech team.

To, co se stalo, jsme opravdu nečekali. Rozvášněný dav se na nás vrhá v domněnce, že jsme opravdu czech team. Lidé nás přímo rvou, aby se s námi mohli vyfotit, podepisujeme se na trička, sádry, ruce, papírky, prostě všude. Mezi podpisy se objevilo i jméno Karel Hynek Mácha. Nakonec se k tomu přiznal frontman z Chinaski, který to šílenství odnesl s námi.

Konečně jsme za branou a hledáme české posádky. Marek Spáčil se řehtá, když se dozvídá, co nám způsobily jeho košile. Posádka žluté liazky – Macík, Kalina, Valtr – byli dotaženi ostrým doprovodem. Nejprve odešlo servo, pak chlazení a nakonec převodovka. Pro ně závod končí, zbytek odjedou zřejmě na tyči. Teprve tady potkávám moderátora, dobrodruha Standu Berkovce, se kterým jsem měl sraz v Buenos. Pepa Dryje si povídá s otcem Aleše Lopraise, bohužel rozhovor nemůžu kvůli velké tmě natočit. Nevadí, odchytnu ho jindy.

7. ledna

Ještě v noci odjíždíme na pátou etapu Neuquen – San Rafael, jejíž délka činí 763 km. Když tady chcete něco vidět, nesmíte spát. Hygienu nebudu rozebírat, mít zásobu vody a když máte štěstí, narazíte na místo, kde se dobře najíte. Stíhat Dakar je fuška, denně kolem tisíce kilometrů. Dopoledne dojíždíme do El Nihul, oblasti velkých dun. Tady to bude zajímavé, jde o orientaci.

Dostáváme se na samý konec rychlostní zkoušky, a tak mohu točit stav pilotů po takovém extrému. Asi za vše mluví záběry na motorky, většina jezdců po zastavení není schopna udržet svůj stroj na místě. Pořadatelé je podpírají a některé odvádějí odpočinout do kempových židliček.

Čtyřkolář Josef Macháček se k trati vyjádřil: „Dalo by se říct, že jsem nic složitějšího jako dnes nejel. Těžké písečné duny, prach, kamení mi nedovolily příliš riskovat. Mám obavy o dostatek pneumatik.“ Slova tohoto 51letého zkušeného závodníka longtrailů mluví za vše. V dálce za námi se jako hradba tyčí zasněžené Kordillery a kolem nich se kupí těžká čerá mračna. Kordillery se v Jižní Americe nazývají Andy, je to třetihorní pásemné pohoří na západě Severní a Jižní Ameriky v délce 15 500 km.

Neuplynula ani hodina od pohledu na černé mraky a je to tady. Zvedá se vítr a proudy vody omývají El Nihul. Tohle přírodní řádění snášíme opravdu statečně v místní hospodě s telecím řízkem na stole. Horší to mají motorkáři, kteří musí dojet z konce rychlostky do depa v San Rafael. Ti, co zůstali na trati, si užili nejvíc.

Závod byl přerušen v kontrolním bodu dva a všechny do té doby na trati se pohybující posádky byly z bezpečnostních důvodů staženy do bivaku. Dnes také vyšla oficiální zpráva, že byl nalezen mrtvý motorkář.

Zítřejší etapa povede jen pár kilometrů od místa, kde se nacházíme, ze San Rafael do města Mendoza, má celkem 625 km. Vynecháváme depo a usínáme pod širým nebem v travnaté dálavě mezi písečnými dunami a štíty hor.

8. ledna

Za svítání se probouzím. Chvilky samoty využívám k hledání místa, kam i císař pán chodí sám. Na všechny světové strany se nachází absolutní rovina, bez křovíčka. Jsem rád, že všichni spí, na jeden kilometr tu musí být vidět i zajíček ušáček, jak sedí ve své jamce sám. Docela mě zaujal pohled na Pepu, který po nějaké době vylézá z bivaku rukama napřed a má na nich boty.

Říkám mu, že ta věc patří na nohy a včera večer jsme měli jen tři piva. „Nechci si ušpinit ruce.“ To jsem si oddechl, už jsem myslel, že budeš řídit nohama, sdělil jsem mu svoji obavu.

Kousek od našeho ležení začíná dunová oblast v délce 60 km, vyjíždíme na první kopec, abychom zjistili, že za nimi jsou další a další sypké vrcholy a nic víc. Stejně jako my bloudí zelený Nissan Patrol řízený Jiřím Žákem, který už závod pověsil na hřebík, s novinářkou Zuzanou Pršalovou a Standou Berkovcem. Vyhlížejí posádku Marka Spáčila na liazu. Tahle novinářská partička napsala: Český symfonický truckový orchestr v Argentině rozehrává koncert pro 6 rukou a 6 nohou.

Umělci jsou ve vrcholné formě. Sólista, který hraje první housle, je Marek Spáčil.“ Pro mě je to nejhezčí vůz závodu a pohodová posádka. Nakonec všichni společně vybíráme místo, které připomíná velký písečný kruhový objezd. Posádky projíždějí, my fotíme, natáčíme. Dnes naposledy. Zítra se naše cesty s Dakarem dělí, závod jede směr západ do Chile, my na sever do Brazílie.

Embalse Del Nihul je přehrada, kde se v odpoledních hodinách koupeme, pereme ponožky, prostě se snažíme dostat ze sebe všechny nánosy prachu a potu. Slunce se válí po vrcholkách zasněžených And, stíny se protahují, začíná příjemný večer a my se nacházíme pár kilometrů od Mendozy. Kdo si počká, ten se dočká, na čerpací stanici potkáváme žlutou tatru a posádku Aleše Lopraise.

Dozvídáme se, že na dnešní rychlostní etapě měli problém. Stahuji kamerou z displeje fotoaparátu záběry utopené tatry v písku. Hádejte, kdo jim pomohl? Marek Spáčil, Zdeněk Kubeša a Jaroslav Lamač, moji oblíbenci se zelenou lízou. Nesmíme zapomenout také na posádku tatry Tomáše Tomečka, který též přidal ruce k dílu.

Od benzíny se držíme tatrováků jako klíště, víme, že nás dovedou k depu, které se nachází v areálu fotbalového stánku. Město leží v nadmořské výšce 745 m n.m. a má 112 tisíc obyvatel. Je využíváno horolezci, kteří zde nabírají sílu a zásoby na výstup nejvyšší hory západní polokoule, Aconcagua (6962 m). Nikdy jsem neviděl kamion jet tak rychle ulicemi, máme co dělat, abychom žlutou tatrovku stíhali.

Parkujeme pár metrů od depa a opět naše zelené tričko-košile jsou propustkou do zákulisí. Kolem plotů stojí davy lidí, podávají nám fotoaparáty, a tak běhám a fotím přístroji nešťastníků, kteří by chtěli být na mém místě. Usínáme ve čtyři ráno na teplém betonu vedle bivaku Žáka a Berkovce.

9. ledna

Vstáváme s Pavlem v 6.30 hodin a jdeme natáčet pro nás poslední záběry z Dakaru: mechanici spící pod auty, oblékající se motorkáři, startující novinářské helikoptéry. Okem kamery zachytávám Karla Lopraise, jak vylézá z bivaku a s úsměvem mě zdraví. Teď nebo nikdy, vzpomněl jsem si na svůj slib doma v hospodě. Jako důkaz, že jsem tam byl, přivezu natočený pozdrav od české tatrovácké legendy.

Přistupuji k několikanásobnému vítězovi Dakaru s prosbou a vysvětlením mého problému. Pan Loprais s úsměvem řekl, že to je jasné, že mojí situaci chápe a s úsměvem kamarády pozdravil. Tak a mám splněno a můžeme vyrazit. Čeká nás ještě 4000 km. Jedeme vyprahlou krajinou skoro celý den. K večeru se nacházíme v údolí Tulúm, kde leží město San Juan, oázové město.

Tahle inařská oblast byla do příjezdu kolonizátorů v roce 1562 osídlena Indiány. Původní název města byl San Juan De La Frontera. Máme hlad jako přijíždějící noví osadníci v dávných dobách. Parkujeme na okraji města u stejkovny, jak jsme nazvali hospody v Argentině. Pořádný steak, zeleninový salát a pivko pozvedlo náladu posádky. Kupujeme demižonek červeného vína. Já s Pavlem jsme se rozhodli, že po zbytek výpravy pojedeme na otevřené korbě našeho povozu, což činí 3500 km. Nocujeme v opuštěné krajině plné kaktusů pod širým nebem.

10. ledna

Vítr, který příjemně vál celou noc, udělal přímo zkázu v našem ležení. Jemný písek máme úplně všude. Oči nejdou otevřít, uši doslova zabetonované, mezi spodním rtem a zuby mám něco, co se podobá zdicí maltě. Obličeje budí dojem, že jsme si udělali pudrové masky, dokonce vítr vysušil i demižonek vína, je úplně prázdný. Nakládáme bagáž a v prvním drsném zapadákově téhle nehostinné krajiny si dáváme snídani – kafe, pečivo, džem.

Slunce je vysoko na obloze a my přijíždíme krajem Cuyo, v indiánském nářečí země pouští doby dinosaurů. Ischigualasto pro své přírodní formace kamenných věží, vyprahlých kaňonů a barevnost se také nazývá měsíční údolí. Tato biosférická rezervace skrývá naleziště pravěkých ještěrů. Tady zapomenete, že je vedro 50 stupňů, že máte žízeň a písek je úplně všude. Tady jenom zíráte. A pomalu projíždíte autem. San Fernando Del Valle De Catamarka – hlavní město koloniální doby – tady se ubytujeme v hotýlku Comodor a začíná rvačka o sprchu. Den zakončíme velkým kusem masa a obří zmrzlinou.

Z deníku Václava Fausta