Richard, který bere drogy už dvacet let, se rozhodl znovu dát na cestu, která ho vyvede zpět z „drogového otroctví“. Povídala jsem si s ním o jeho životní cestě, zkušenostech a vůli začít „obyčejný“ život.

Proč jste se rozhodl jít na detox?

Po nějaké době jsem znovu začal brát tvrdé drogy, ale už mě ten život na drogách nebaví. Nemám za sebou první léčbu a neumím sám přestat s tvrdými drogami. Tak proto jsem udělal první krok a kontaktoval jsem detox v Klatovech. Po celých Čechách totiž nebyl jiný volný. Moje následná péče bude v centru se substituční léčbou závislosti na heroinu.

Proč je to tak těžké s tím přestat?

Drogy už beru dvacet let a po těch dvaceti letech je člověk na tu drogu tak zvyklý, že se stále vrací k tomu, co zná. Člověku je to příjemné. Heroin mi nahrazuje něco, co mi v životě chybí. Neustále se tedy k droze vracím. To, že je beru dvacet let, ale neznamená, že celou dobu. Také jsem abstinoval rok, rok a půl i dva. Mám za sebou i léčbu v komunitě, která byla úspěšně dokončena a nějakou dobu mi abstinence vydržela. Jediné, co mi ale bylo věrné, byly ty drogy.

Je ten návrat k drogám snadnější i kvůli tomu, že máte mezi narkomany přátele?

Ano, mám jen takové kamarády, kromě dvou, kteří mi právě teď pomohli. Ztratil jsem rodinu, přátele i práci. Žiju na ulici. Chci se z toho dostat, nastartovat normální život. Chci pracovat, chci mít přítelkyni i děti. Stále ale hledám něco a to něco byl heroin. Už se k němu nikdy vrátit nechci.

Budete si tedy muset asi najít i nové přátele, ne?

Ano, ale nejde jen o kamarády, musím najít něco, co mi nahradí ten heroin. Dřív to byl hokej. Někdy se nechávám strhnout partou, protože život na ulici a drogách je daleko svobodnější a míň zodpovědnější, než když si člověk život buduje. Získat práci či nové přátele něco stojí. A nejlehčí uspokojení bohužel je si píchnout.

Jak jste se ke drogám dostal?

Byl jsem na škole, kde jsem chtěl hrát hokej, ale to mi nevyšlo. Měl jsem totiž sportovní úraz. Chtěl jsem hrát, to měl být můj směr života, ale ten zmizel, místo toho nastala prázdnota. Po revoluci byly drogy veřejné. Chytnul jsem se party, různých pankáčů, kteří v drogách jeli už déle. Byl jsem strašně zvědavý, chtěl jsem vědět, proč ti lidé jsou tak v pohodě. Tak jsem je také vyzkoušel. A byl jsem v tom. Bylo to pro mě zábavné, byl jsem odlišný od ostatních, svobodný a podobně. Tenkrát mi bylo šestnáct let.

To už dnes děti začínají i dřív, ne?

Dnes už děti začínají i ve dvanácti. Je jiná doba. My jsme to skrývali, nikdo to o nás nevěděl. Bylo to tabu. Ani žádná prevence nebyla.

Co dalšího kromě party vás přivádí zpět k drogám?

Měl jsem vůli přestat, ale mým další spouštečem byl alkohol. Když jsem se napil tvrdého alkoholu, který mi moc nechutná, tak jsem se vrátil k tomu, co mi chutná.

Vaše cesta z drog je tedy ta, na které najdete to něco, co vám drogy nahrazuje, že?

Ano, to je přesně tak. Chtěl bych si najít vhodnou partnerku. Měl jsem například přítelkyně, které byly také na drogách. I toto by pro mě byl motor. Když přijde člověk domů a zjistí, že je tam sám, tak sáhne opět po drogách. Možná to bude znít legračně, ale heroin byl můj životní partner. Stál mě hodně peněz, ale byl vždycky věrný. Dal mi vždycky to, co jsem chtěl. Je to vlastně skoro tak, jako když jde muž s prostitutkou. Zaplatí a dostane, co chce.

Kdy se člověk na heroinu stane závislým?

Nestane se ze dne na den. Někdo si ji vytvoří za půl roku, někdo za měsíc. Každý to má jinak. Já jsem začínal na pervitinu, také marihuaně, cesta k heroinu mi trvala šest let. Po pervitinu jsem dostal toxickou psychózu, tehdy jsem se poprvé léčil. Když jsem vzal heroin, zjistil jsem, že je to on, kterého jsem hledal. Myslel jsem, že vlastním svého partnera, a přitom on vlastnil mě. Byl jsem jeho celoživotní otrok.

Co plánujete po léčbě?

Vybudovat si znovu svůj život. Vytvořit si zázemí, najít si práci a přítelkyni. Vést zkrátka obyčejný život, ne jen koncerty, drogy, na které jsem sháněl peníze. Ve svém věku se chci už věnovat naprosto obyčejným věcem.

Chtěl byste vzhledem ke svojí zkušenosti narkomanům pomáhat?

To je asi jediné, co by mě mohlo vysvobodit. Chtěl bych své zlo někomu vykompenzovat. Mohl by to být můj smysl života. Nevím, jestli bych dokázal přednášet puberťákům o tom, co jsou to drogy a proč je nebrat. Myslím, že z takové přednášky by si vzali opačný příklad.

Myslíte si, že najdete cestu zpátky k rodině?

Doufám v to. Mám o svou maminku velký strach a velké výčitky. Maminka zatím neví, že jsem na léčení. Nechci, aby se trápila, za ta léta toho má se mnou dost. Sblížit se s rodinou je mé velké přání a velký motor. Je to pro mě zásadní věc. Nejdřív se musím dát do pořádku a pak je chci přesvědčit, že to jde se z drog dostat. Myslím, že pak budou šťastni.

Děkuji za rozhovor.