Ve středu 28. listopadu se v HIFI klubu v Klatovech (Vrchlického sady) od 19.30 hodin uskuteční kulturní pořad s názvem "Ze světa krásných melodií". Ukázky populární hudby vybral a zasvěceným komentářem opatřil host večera František Kubaň, hudební pedagog a umělecký šéf Dechového orchestru mladých Základní umělecké školy Josefa Kličky v Klatovech, který vede už 35. sezonu. Pro čtenáře Klatovského deníku jsme se Františka Kubaně (na snímku) zeptali na pár otázek.

Pane kapelníku, máte muzikantské předky? Jak jste se k dechové hudbě vůbec dostal?

Pocházím z vesničky Štipoklasy a už jako student na gymnáziu jsem se chtěl nějakým způsobem dostat k muzice. Mám hodně vzdálené předky ze Šumavy, kteří byli cirkusovými muzikanty. Jmenovali se Zámečníkovi a pocházeli z Malče. Tak myslím, že ta šroubovice DNA se po mnoha letech přenesla… Na gymnáziu jsem začal hrát na pozoun, po maturitě jsem šel na nástavbu do Kraslic, kde jsem se vyučil nástrojařem v AMATI, tam jsem začal hrát ve velké amátovské kapele. Potom jsem odešel do Klatov k vojenské hudbě jako voják základní služby a už jako mazák jsem pošilhával, že bych to zkusil na konzervatoři. Zkoušky jsem udělal, dostal se do Plzně a při studiu chodil hrát do Komorního divadla. Po konzervatoři jsem hrál osmnáct let v Plzeňském rozhlasovém orchestru a přitom jsem učil v Klatovech na „Lidušce". Vzpomínám, jak ředitel Klička mi 1. září 1977 předal dirigentský post, abych dechový orchestr vedl.

Kdo vlastně založil orchestr, z kterého později vznikla velká dechovka?

Psal se rok 1969, když učitel Lidové školy umění Pavel Czajczyk přivedl na svět soubor a dal mu název Dechový orchestr mladých. Legendární pan Czajczyk orchestr skutečně „vydupal" ze země a vedl ho pět let do roku 1974, potom odešel do Prahy do orchestru Karla Vlacha a kapelu přebral Josef Aschenbrenner, který ji vedl do roku 1977.

Kolik členů měl orchestr na začátku a kolik má dnes?

Na první zkoušce (22. 9. 1969) se sešlo patnáct lidiček. Dnes mám 60 mladých muzikantů.

Jaký repertoár hrál tehdejší a jaký hraje současný Dechový orchestr mladých?

Na začátku to byly úplně základní skladby – polky, valčíky, pochody. Když jsem v roce 1977 přebral dirigentskou paličku, to se vystupovalo jen na soutěžích hudebních škol a při oslavách prvního máje, ale také jsme se rozhodli, že uděláme koncert v Klatovech před radnicí. Půjčil jsem si kolegy z konzervatoře a udělali jsme první koncert na náměstí. Musím říct, že lidé byli nadšeni. To byl rok 1978. Nešlo udělat koncert hned, protože já převzal kapelu, kde nebyla kompletní sekce bicích, nebyli tubisti, pozounisti. Trumpety a klarinety jsem měl, ale chyběly spodní žestě, které dělají tu krásu zvuku velkého orchestru. Každý raději hraje na klarinet, flétnu, trumpetku. Ty skutečně vzácné nástroje pro kapelu – pozoun, baskřídlovka, tuba, bicí – je těžší získávat.

Dnes často saháte k tvorbě symfonické a filmové…

Je to také způsobeno tím, že kapely od 80. let udělaly obrovský skok v kvalitě, a navíc se nám otevřela možnost získávat notový materiál, který zahraniční kapely jedou už 20 let. A my máme kontakty na skvělé kapely ve Švýcarsku, Německu, Holandsku, Francii, ale protože pedagogicky působím v Německu, kolegové mi vždy vypomohou a vytipují dobrou skladbu. Třeba hrajeme ústřední melodii k filmu Sedm statečných, melodii z filmu Růžový panter, hrajeme latinu Mambo jambo, máme skvělou Píseň osamělého pastevce, kterou hraje sólový trumpetista. Ale také třeba spolupracujeme s americkým dirigentem, který jezdí do Čech a mapuje činnost velkých orchestrů, a ten nám věnoval aranž, kde je largo a finale z Novosvětské od Antonína Dvořáka. A kupodivu musím říct, že děcka tohle ohromně ráda hrají.

Kolik zemí jste už s Dechovým orchestrem mladých navštívili?

Rád vzpomínám na Maďarsko, kde se sjely evropské orchestry při oslavách založení města Vesprim a hráli jsme společnou skladbu, která byla povinná a kterou hrálo přes 300 muzikantů. Navštívili jsme Švýcarsko, Holandsko, Itálii. Hodně jsme projeli Německo, dokonce jsme se zúčastnili zahajovacího koncertu Dnů evropské hudby v Bavorsku. Od roku 1993 vyjíždí náš orchestr do Francie do partnerského města Poligny. Ve Francii se mi stala nádherná věc. Měli jsme večerní koncert, sál byl úplně plný, já dirigoval a teď koutkem oka jsem najednou zaregistroval nějaký pohyb. Podívám se a tam tříletá holčička přišla k dirigentskému pultu. Kapela hrála a malé dítě si tam pochodovalo před kapelou a první řadou diváků… Natáhl jsem k ní ruce, jestli by ke mně šla. Šla naprosto beze strachu, nechala se pochovat. Tak jsem tu holčičku vzal, postavil ji na notový pultík čelem ke kapele, vzal ji za pravou ručičku a dirigoval jsem. No, kluci hráli jak o závod a lidem se to strašně líbilo!

Jaký máte kolektiv?

Mám žáky ze základní školy, střední, i vysokoškoláky. Je jasné, že občas jsou kluci k neurejdování, hlavně na zájezdech. I když já jsem typ, který nepráská bičem, jsem učitel, a tak si myslím, že spíš se hodně zmůže po dobrém. Jednou na zájezdě jsme byli ubytováni na ubytovně, kde se od deseti hodin nesmělo absolutně nic. Kouřit, mluvit ani zpívat, a my jsme ten den hráli fotbalové utkání s Holandskem, které přenášela televize. Kluci fandili do čtyř hodin do rána a druhý den jsme museli zaplatit pokutu za rušení nočního klidu 100 eur. Já to zaplatil bez mrknutí oka, protože jsem věděl, že jsme vinni, že jsme dělali nepořádek. Během cesty zpátky kluci udělali sbírku, 100 eur vybrali a vrátili mi je. Tak takové já mám kluky…

Slyšela jsem, že máte líheň na talenty. Klatovská „dětská dechovka" prý zásobuje téměř všechny regionální kapely výbornými hudebníky…

Odtud se opravdu rekrutují lidé do malých kapel. Ti dospěláci mi vždycky nejlepší hráče vykradou, protože tady je podhoubí. Na jakoukoli kapelu se podívám, tak tam sedí moji žáci. A to už se ozývají i z Domažlicka a všechno se to napojuje na Klatovy a „kradou" mi ty nejlepší hráče pod rukama. Samozřejmě na jednu stranu jsem strašně rád, že kluci jsou k upotřebení. Ten orchestr jde v takových vlnách. Mám špičkové kluky. Teď odejdou do kapel a já dostanu malé. Ve Vrchovance mám žáky, v Hájence, a v Klatovských dragounech jsou skoro všichni. To jsou ty malé kapely, které tady na Šumavě měly vždycky tradici.

Hana Sádlíková