Již jedenáct osmitisícových vrcholů zdolal český horolezec Radek Jaroš, který navštívil Sušici. Letos se chystá na čtvrtou největší horu světa, Lhotse.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete horolezcem?

Poprvé jsem chtěl být horolezcem, když mi bylo asi šest let. To jsem lezl s o dva roky starším bráchou v holínkách v nějakém lomu. K horolezectví jsem se dostal, ale až v osmnácti letech, kdy jsem se seznámil na jedné salaši na Slovensku s partou horolezců. Když jsem je potkal po čase znovu, tak říkali, že jdou druhý den lézt, tak jsem šel s nimi a od té doby lezu. Bylo to 7. března 1982.

Kdyby jste se nestal horolezcem, čím byste byl?

Tam je právě to kdyby. Kdysi jsem chtěl být zahradním architektem, na toho mě nevzali, tak jsem byl rok na učilišti, pak jsem šel na strojárnu. Po nějakém čase jsme založili stavební firmu na výškové práce, což už je spojeno s tím horolezectvím, která funguje doteď a jsem v ní společníkem.

Na svých výpravách hodně fotografujete. Věnujete se fotografování dlouho?

To je také spojené s tím lezením. Když jsem začal lézt, chtěl jsem to dokumentovat. S žádným jiným úmyslem, než že je budu mít pro sebe. První foťák mi přivezl kámoš v roce 1984 a z toho vznikaly první fotky.

Vozíte si kromě fotografií i jiné suvenýry?

Ano, vozím. Ale je pravda, že vyloženě suvenýrový typ nejsem. Nejčastěji vozím kamení. Když se před odletem začnou řešit nákupy dárků, tak je to pro mě spíše depresivní.

Když srovnáte své první výstupy a ten poslední, je v tom nějaký rozdíl?

Tak určitě je v tom, že jsem už zkušenější. Na první expedici jsem byl jako člen, teď na poslední už jako vedoucí. Když člověk jede do Himálaje poprvé, tak neví co ho čeká. Teď už umím nějaké věci předvídat, vím, co se mnou udělá klima, jak se zachovat na ledovci a podobně.

Byla poslední výprava vaší nejtěžší expedicí?

Tahle otázka je strašně těžko zodpověditelná. Na každé expedici jsou okamžiky, které jsou zlomové a těžké. Na poslední expedici asi byla otázka, kterou jsme řešili, protože bylo strašně málo času. Skoro se zdálo, že ani nestihneme vylézt na vrchol. Tak jsme se řídili větou „alespoň to zkusíme“, a ono to vyšlo.

Dostal jste se někdy do takového stavu, že jste měl chuť se zastavit a vše vzdát?

Takové situace samozřejmě jsou. Při první expedici, kdy jsem lezl na K2, nás počasí otočilo ve výšce 8 000 metrů, zrovna když jsme opouštěli čtvrtý výškový tábor a mířili k vrcholu. Přesně v ten okamžik přišla změna počasí a to zapříčinilo, že jsme na vrchol nevystoupili a místo obvyklých pěti hodin jsme slézali dva dny a to jsem byl hodně na pokraji.

Na co myslíte, když se dostanete na vrchol?

Že už nemusím dál. Ale hned to zase musí přecvaknout, aby člověk myslel na to, že musí zmobilizovat všechny síly a mít jich dostatek na návrat. Většinou tam není žádný emoční výbuch.

Jakou nyní plánujete expedici?

Za měsíc a půl mě čeká odlet na expedici na Lhotse, což je čtvrtá nejvyšší hora světa. Pravděpodobně na ní pojedu sám. Původně jsem měl jet se dvěma Američany na Annapurnu, ale zatím to vypadá, že nebudou moci.

Horolezec Radek Jaroš

Držíte nějaké diety jako profesionální horolezec?

Ne, to určitě ne, já mám jídlo rád a nijak se neomezuji. Dříve jsem sice něco takového zkoušel, ale neviděl jsem v tom žádný větší rozdíl. Já mám dost pohybu, takže mi nedělá problém vše vysportovat. Nejraději mám steaky.

Když plánujete dovolenou, jakou volíte?

Spíše volím aktivní, ale je pravda, že už se umím i válet u moře na pláži. Vždy si s sebou vezmu šnorchl, ploutve a měli jsme i motorový člun. Jednou jsme byli i s kajaky a každý den jsme pět až osm hodin pádlovali, dojeli na jinou pláž a tam se dál povalovali.

Na co jste nejvíce hrdý?

Tak samozřejmě na své děti, i když na ně člověk stále nadává. Například na svoji dceru Andrejku, která se dostala na FAMU na scénáristiku, tak je vidět, že vlohy má. A možná také na to, že budu mít přednášku na téma – Radek Jaroš, logo a značka.

Směřujete k horolezectví i svoje děti?

Dávám jim spíše volná křídla. Samozřejmě se mnou lezly, když byli malé. Byly šikovné, bylo krásné sledovat, jak je každý jiný. Syn byl takový technik, lezl a přemýšlel, dcera se nebála a valila to pořád nahoru. Jak byli větší, tak už je začalo bavit něco jiného.

Čemu se budete věnovat, až zdoláte všech 14 osmitisícovek?

To je otázka, která mě občas také napadne, ale je těžké na ni odpovědět. Zatím tam zůstává spíše otazník. Ale nebojím se, že nebudu mít co dělat.

Co je vaším největším snem?

Když to vezmu na lezení, tak asi zdolání koruny Himálaje (všech 14 osmitisícovek). A když to vezmu na život, tak abych nikomu neubližoval a všichni byli spokojeni.