Historie hostinců, pohostinství, šenků, krčem a všech míst, kde se poskytovalo lidem potěšení ve formě nápojů, her, ale i jídla a ubytování, je velice prastará. Proto jsme si o ní povídali s archivářem Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech Janem Jirákem, který se o pivo, hostince i pivovary v regionu aktivně zajímá.

Za špatnou míru hrozil trest

Záznamy o podnicích pohostinského typu máme už ve staroorientálních východních říších v dobách někdy už zhruba  2000 let před Kristem, kdy v těchto vyspělých civilizacích existovala spousta krčem a hostinců. Je zajímavé, že už v jedněch z prvních dochovaných písemných pramenů se hovoří o tom, že se v pohostinství musí dodržovat určitá pravidla a normy. Jsou známy i tresty, které za jejich porušení hrozily. Ze všech dochovaných pramenů také vyplývá, že v této oblasti v pohostinství pracovaly výhradně ženy. Například Chammurapiho zákoník praví, že pokud šenkýřka ředí podávané nápoje nebo nedodržuje stanovenou míru, bude vhozena do vody (v té době se to fakticky rovnalo  rozsudku smrti), nebo pokud nezadrží nekalé živly, které se u ní v krčmě sejdou, a nepředá je spravedlnosti, bude považována za spoluviníka. I za to jí hrozil opětovně trest smrti.

Když se vrátíme do našich krajů,  rozkvět hostinců souvisí v modernější době, tedy ve středověku, s rozvojem vaření piva – zvláště ve městech. V každém domě, kde se vařilo pivo, tedy u každého právovárečného měšťana, byl prostor, kde se jeho pivo zároveň čepovalo. S nadsázkou se dá říci, že drtivá většina domů ve městech byla zároveň hospodou. To se postupně měnilo v souvislosti se slučováním jednotlivých právovárečníků v měšťanské pivovary. Tak začaly vznikat hostince jako samostatné podniky. V té době neexistovaly žádné reklamy a cedulové označení budov šenků. Lidé v drtivé většině neuměli číst, aby si z cedule přečetli, že v domě je šenk nebo krčma. Krčmy byly označeny věchtelem slámy u vchodu jako znamením, které naznačovalo, že v tom domě může člověk zchladit svoji žízeň a hlad. Zajímavostí ve středověku byly krčmy, které vznikaly při klášterech a měly sloužit pro nocleh a občerstvení poutníků. V nich se většinou podávala obyčejná strava a jako pití hlavně voda, maximálně medovina. Poutníci si pak svoji „útratu“ museli odpracovat, protože neměli peníze.

Nejběžnějším druhem podávaného pití v krčmách byla medovina a pivo. Střední a vyšší vrstvy v hostincích pily víno. Kořalce a destilátům se ve středověku příliš neholdovalo. V hostincích se v drtivé většině pilo z hliněných nádob. Ve středověku se piva nepodávala v chlazené podobě a měla pokojovou teplotu. Pro urozenější sortu návštěvníků měl hostinský vždycky schované nádoby skleněné, někdy kovové. Skleněné nádoby, především pak číše, byly zdobeny hrudkami skla, kterým se říkalo nálepy. To proto, aby číše neklouzaly z mastných rukou. Jedlo se totiž rukama, příbory se objevily mnohem později.
Když se začaly čepovat nápoje chlazené, hostinští si nechali dělat stoly s kamennou deskou uprostřed. Na ni se pokládaly poháry, aby pivo vydrželo studené. Později se nosilo do výčepu ze sklepa ve džbánech, které se stavěly do kádí se studenou vodou nebo ledem. Pivo s řádnou výčepní teplotou měl šenkýř po ruce.

Hostince sloužily zároveň jako obydlí šenkýře. Proto byla otevírací doba dost relativní pojem. V některých krajích platilo, že se šenky zavíraly prvním úderem tzv. pivního zvonu, který byl povětšinou instalován na rynku nebo na radnici. Když večer zazněl pivní zvon, měli se lidé z hostinců rozejít. V obcích to nahrazovalo první zatroubení ponocného. Tato nařízení se však nedodržovala, protože v Čechách se alkoholu a radovánkám v hostincích holdovalo velice často a rádo.

Oblíbené hry byly kostky i karty

V hostincích se už od středověku mimo pití provozovaly i kratochvíle. Hrávaly se zde různé stolní hry. V Čechách byly nejběžnější vrchcáby. Později, s příchodem renesance a baroka, se přimíchaly kostky a karty. Další hry, jako kulečník, kuželky, byly záležitostí pozdního novověku.
Když vezmeme hostinec coby ubytovací zařízení, tak od samého počátku, zvláště na křižovatkách různých cest, vznikaly zájezdní a formanské hospody, které sloužily pro ubytovávání. Je zajímavé, že platilo pravidlo, že krčmář nesměl ubytovat hosty na déle než tři dny. Pokud host chtěl zůstat po delší čas, musel toto ubytování schválit místní rychtář. Kdyby nařízení hostinský porušil, hrozila mu velká finanční pokuta.

V hospodách se jedla různá krmě. Záleželo na tom, kde krčma byla položena a komu sloužila. Jednou ze základních potravin, která se v krčmách podávala, byla kaše. Ve středověku jako základní suroviny pro jejich přípravu sloužily hrách a pohanka. Střední a vyšší klientela jedla samozřejmě maso.

Zájezdní hostince

Také na Klatovsku byla celá řada zájezdních hostinců i krčem. V Klatovech mezi vyhlášené zájezdní hostince patřil například „U červeného vola“, který stával na Rybníčkách. Další zajímavý zájezdní hostinec stál na samém konci současné Vídeňské ulice, kde je dnes nová lékárna a ordinace lékařů. To byla do přestavby jedna z nejstarších dochovaných budov zájezdních hostinců v Klatovech. Velice vyhlášeným podnikem, dodnes fungujícím, je hostinec „Na Poprdě“, který byl též těsně za městskými hradbami.

Hostince v Klatovech zažily velký rozvoj v 70. letech 19. stol., kdy se uvolnila konkurence na pivovarském trhu a jednotlivé pivovary si zde začaly otevírat vlastní podniky. Například vyhlášená restaurace schwarzenberského knížecího pivovaru v Protivíně byla restaurace Kanón. Akcionářský pivovar na Smíchově v Praze zase podporoval hostinec „Na staré rychtě“, kde se točilo na prvním místě v Klatovech jeho pivo Staropramen. Na přelomu 19. a 20. století otevřel v Klatovech svoji reprezentativní restauraci plzeňský pivovar. Nesla stejné jméno jako dnes – „Střelnice“.
Bez rvaček to nešlo
V souvislosti s hostinci a hostinským životem se dá hovořit i o mnoha rvačkách. Dobový tisk je plný informací o tom, že v tom a tom hostinci se strhla rvačka z toho a toho důvodu. Půtek a strkanic byla celá řada. Často to souviselo s tím, že se v hostincích na perifériích města po konání trhu zapíjely obchody. Trhovci z okolních vesnic slavili, jak se jim podařilo prodat své zboží. Naopak nakupující oslavovali dobrý „kauf“. Mnoho veselých hospodských historek souvisí s dobytčími trhy. Jedna z nich se stala například na Domažlicku. Jeden rozpustilý obchodník s dobytkem se v hostinci holedbal, jakým způsobem dokáže obchodovat s koňmi a dokáže vyhádat různou cenu. Jeden z hostů mu nadhodil, zda by byl schopen prodat koně třeba za čtyři zaječí bobky. Na to obchodník v dosti podroušeném stavu prohlásil, že pokud donese čtyři bobky, je kůň jeho. Jeho vystřízlivění bylo tehdy asi dost krušné, když se před ním na stole objevily čtyři bobky a on přišel o koně. Když pak viděl, jak šikovný nákupčí na otočku ještě ve výčepu prodal koně dál za 40 zlatých, jistě si napříště chvástání rozmyslel.

Existuje spousta roztomilých zkazek o fíglech hostinských, jakým způsobem si utahovali z hostů. Existuje i řada pořekadel z hostinského prostředí. O tom ale zase někdy příště.