Špičkoví parašutisté z celého světa se sjeli do Klatov, kde se na tamním letišti konají od pátku do neděle závody v extrémním canopy pilotingu neboli swoopu. Jaký je to pocit vyskočit z letadla do hlubiny pod sebou a poté se řítit obrovskou rychlostí k zemi? A jak vypadá přistání? To vše jsem se rozhodl na vlastní kůži vyzkoušet. Samozřejmě jsem neskákal jako swooper, neboť to je extrémně nebezpečná disciplína určená pro zkušené borce a byla by to nepochybně moje poslední reportáž, ale skočil jsem si „jen" v tandemu. I tak to byl ale zážitek, na který se nezapomíná.

Nutné vážení

Je středa odpoledne a já s kolegou fotografem přijíždím na klatovské letiště, kde se mě ujímá Petr Hlaváček, jednatel společnosti Skydive Pink Klatovy, která závody pořádá a zároveň zájemcům nabízí možnost skočit si s padákem. „Nejprve se musíte zvážit, protože můžete mít maximálně buď 90, nebo 95 kg, to podle toho, jaký má padák tandem master, se kterým poletíte. U vás ještě nevíme, kdo to bude, můžete skákat s Čechem, ale i Francouzem, Kolumbijcem,  Němcem či Rakušanem," vysvětluje mi Hlaváček. Vážení je v pohodě, mám 80 kg, poté už jen vyplním potřebný tiskopis, a protože je na letišti pořádný frmol, jelikož všichni trénují na závody, čekám, až se na mě dostane řada.

Řetízek by uletěl

Je to tady. Setkávám se s Rakušanem Alexandrem Thomsonem, mým tandem masterem. Ptá se, jestli je to můj první seskok, a když kývám, tak mě s úsměvem uklidňuje, že on je na tom podstatně líp. Má za sebou šest a půl tisíce seskoků, z toho čtyři tisíce v tandemu. „Sundej si všechno z rukou a krku, hlavně zlato, uletělo by ti," radí mi a obléká mě do postroje. Očekávanou kombinézu nedostávám, prý je moc horko, tak poletím je v triku a kraťasech. To už ale přichází řada na důležité instrukce. Domlouváme se německo-anglicky, ale u některých záležitostí si nejsem jistý, a tak raději využíváme služeb slečny Zuzanky, která nám pomůže s překladem. „První pravidlo je mít pořád otevřené oči, celou dobu dýchat a pořád se smát," říká mi Alex a tuto poučku mi pak ještě asi desetkrát zopakuje. Teď už ale přichází čas na to podstatné. Popíše mi cestu do letadla a chování v něm během dvaceti minut stoupání do výšky cca 4200 až 4300 metrů a pak vysvětluje, jak to bude vypadat přímo před skokem. „Čtyři minuty před skokem si tě připevním k sobě, pak to vše zkontroluji a řeknu, že to je OK. Minutu před skokem řeknu, aby sis nasadil brýle, a budu chtít, aby ses na mě podíval, abych viděl, že je máš dobře. Dveře se otevřou, ty budeš trochu nervózní, dojdeme k otvoru a uvidíš velkou díru. Postavíš se na kraj, pokrčíš kolena, dáš ruce na popruhy a zakloníš hlavu. Když se budeš usmívat, skočíme," směje se sympaťák Alex a připomíná, že po skoku se musím prohnout dozadu jako banán. „Po pěti, šesti vteřinách ti poklepu na rameno a ty můžeš roztáhnout ruce. Bude následovat asi minutový volný pád, pak otevřu padák. Když budeš cítit tlak na uši, zacpi si nos. Při přistání je důležité co nejvíce zvednout nohy," upozorňuje Alex.

Obrovská díra

Školení mám za sebou, a tak s dalšími parašutisty vyrážíme do letadla. Alex si sedá úplně dozadu, já usedám mezi jeho roztažené nohy a částečně si na něj lehám. Mezi mé nohy si zase sedá další parašutista a lehá si na mě. A tak to jde tak dlouho, až ve třech řadách zaplníme letadlo. Už jeho start mne, který se bojí podívat i dolů z mostu, poněkud děsí, a musím přiznat, že ještě více znejistím, když asi ve výšce dvanáct set metrů parašutisté otevřou dveře a několik jich vyskočí. „To jsou swoopeři," vysvětluje mi Alex, zatímco s otevřenou zádí stoupáme zhruba o kilometr výš, kde má vyskočit další parta. Obrovským otvorem se dívám na vzdalující se zem a napadá mne, že jediný, kdo v letadle nemá padák, jsem já. Stačil by si mě rychle k sobě připnout? ptám se sám sebe, ale to už do mě Alex strká a říká: „Usmívej se! Skydivink je krásný sport." Dal ses na vojnu, musíš bojovat, říkám si a směji se do jeho fotoaparátu. To už máme zavřené dveře a blížíme se do potřebné výšky. Alex si poplácá na nohy, ale já vůbec nemám tušení, co po mně chce. „Na mě," opakuje důrazně, a tak si mu sedám na nohy. Poutá mě k sobě, vše kontroluje. To už jsou opět otevřené dveře a parašutisté přede mnou vyskakují ven. Někdo sám, někdo ve skupinkách. Nasazuji brýle, s několika ještě absolvuji jejich rituál (plácnutí dlaněmi, pak pěstmi a nakonec vzájemné „zastřelení") a jdeme na to.

Rychlost 220 km/h

Alex mi ještě jednou opakuje vše, co bude následovat, a stoupáme si na kraj propasti. Je to hrozný pohled. „Zakloň hlavu a usmívej se," opakuje mi tandem master  a najednou je to tady. Děláme kotrmelec do hlubiny a řítíme se dolů. Padáme obrovskou rychlostí a cítím velmi chladný vzduch. Po pár vteřinách mi klepe na rameno a já roztahuji ruce a konečně pořádně vidím pod sebe. O nějakém plachtění bych sice moc nehovořil (až později na zemi se dozvídám, že jsme se řítili rychlostí zhruba 220 km/h), ale užívám si rozhledu a dokonce spolu komunikujeme. „Usmívej se," upozorňuje mě Alex a oba nás fotografuje. Je to neuvěřitelný fofr, jakým padáme dolů, najednou ale přichází pořádná rána a já mám pocit, že letím zpět nahoru. Alex otevřel padák, a tak už klesáme k zemi mnohem pomaleji. „Je to úžasné," křičím na chlapíka, který mě má pověšeného na břiše, a vychutnávám si pohled na Klatovy i okolí letiště.

Jsem parašutista

„Budeme přistávat, tak nezapomeň zvednout nohy. Takhle," ukazuje mi Alex. Zkouším to, ale plácá mě přes stehna a křičí, že je to málo. „Výš. Pusť ty popruhy a pomoz si rukama," instruuje mě. Až popáté je spokojen, to už je ale země docela blízko a Alex nás v dešti, který se spustil, navádí na přistání. Najednou udělá nečekanou otočku a po ní druhou. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, ale Alex se pořád jen směje. A už je tu zem. Zvedám nohy co nejvýš a v pohodě dosedáme. Dva lidé nám hned chytají padák, aby nás nevzal vítr, ale i tak s námi poryv větru smýkne a já jsme v tu ránu opět na zadku. Zvedám se a Alex mě odpoutává. Plácáme si a slyším: „Vítám tě mezi nás."

Ve mně se mísí tisíce pocitů, od chvil strachu (nejhorší byl pohled z kraje letadla na hloubku pod sebou s následný skok do propasti) až po úžasný zážitek, když padáš volným pádem, prolétáš přitom mraky a pozoruješ vše pod sebou. Ale jsem rád, že jsem to dokázal. Že si můžu říct: Patříš mezi ně.