Na události roku 1989 dnes zavzpomínáme s dětským lékařem ve výslužbě a jedním z mluvčích tehdejšího Občanského fóra v Horažďovicích Janem Pinlem.

Jak vypadaly listopadové události v Horažďovicích?
Bylo to samozřejmě jiné než v Praze a ve velkých městech. Dění v Praze jsme hltali především z televize nebo z rozhlasu. Dá se říci, že do 27. listopadu 1989 se ani u nás v Horažďovicích nic nedělo. Teprve v tento den, kdy byla vyhlášena generální stávka, přišla na horažďovické náměstí spousta lidí. Na žádost davu byli na náměstí přivedeni i představitelé tehdejšího městského národního výboru. I zde vystoupilo několik řečníků. Tyto akce byly ale zvláštní, takové neorganizované. Lidé přicházeli na výzvy z médií. Zásluhu na hojné účasti lidí měli koordinační stávkové výbory v podnicích. My zdravotníci jsme ale tenkrát na žádnou stávku jít nemohli, a tak jsme stáli alespoň s trikolorou na hrudi před poliklinikou.

Kdy se začalo něco dít?
V prosinci se uskutečnilo první setkání občanů v kině. Lidé seděli, kde se dalo, návštěva byla veliká. Akci moderoval pan Kazda. Ani zde ale nechyběli čelní představitelé města, bezpečnosti a podobně. Lidé však nechtěli veřejně vystupovat a promlouvat. V živé paměti jsme všichni měli totiž prohlášení, ve kterém se hovořilo o tom, že socialismus si nikdo nedá bourat a že v Praze kriminální živly svedly mládež a snaží se lidi donutit stávkovat. Lidé nevěděli, zda mohou slibům a plamenným projevům věřit, nebo zda jde o pokus je zkompromitovat. Druhé setkání už bylo o něčem jiném. Ve městě již aktivně působilo OF, do kterého jsem se zapojil a stal se jedním z jeho mluvčích. Vadilo mi totiž, že se tam začali roztahovat bývalí komunističtí funkcionáři. Tomu jsme museli udělat přítrž a povedlo se.

Co bylo dál?
Pak takové to nadšení trošku opadlo. Přišla Čalfova vláda, Havel byl jmenován prezidentem, z ústavy byl vypuštěn článek 4 o vedoucí úloze KSČ. Lidem se opět vrátila chuť do práce. V plném proudu probíhaly kulaté stoly o dosazení našich zástupců do zastupitelstva města, na okres, kraj i do ČNR a Národního shromáždění. Začaly přípravy na první svobodné parlamentní volby a první komunální volby v roce 1990.

Měli jste na venkově tenkrát podporu představitelů OF?
Na setkání a besedy přijížděli představitelé OF a naši zástupci do parlamentu. Seznamovali lidi s tím, co se v Praze doopravdy děje a co vlastně chceme. OF však nemělo žádné kompletní představy. Zastupovalo přece jen široké spektrum a názorové pole. Přesto se vše podařilo dovést ke konečnému stavu.

A jak jste se v politice angažoval po listopadu 1989 vy? Jak na to dneska vzpomínáte?
Byl jsem u kulatých stolů v prosinci 1989, kdy jsme vedli jednání o kooptování třetiny našich lidí do vedení města. V prvních polistopadových komunálních volbách v roce 1990 jsem ale měl tu čest vést kandidátku koalice OF, Československé strany socialistické a Československé strany lidové v komunálních volbách, kde jsme dostali sedm mandátů a s pomocí Strany zelených a ČSSD i většinu v zastupitelstvu a radě města. Jako lékař jsem neměl ale ambice dělat starostu města, bylo mi přece jen 60 let, a tak se starostou stal pan Václav Trčka, který ve vedení města vydržel do roku 2006. Jinak vůdčí osobností horažďovického Občanského fóra byl tehdejší ředitel zvláštní školy Karel Lőffelmann.

Když se podíváte dnes zpátky, mělo to všechno smysl?
Mělo. Bylo to sice strašně amatérské, nikdo z nás neměl žádné řečnické a politické zkušenosti, ale jsem přesvědčen o tom, že všechno, co se udělalo, mělo smysl. Mám z toho ale dobrý pocit.