Dlouhá léta působila v divadlech ve Stockholmu, Jönköpingu a Tranås. Ve Švédsku se narodili také oba její synové. Nyní působí v Praze jako herečka, režisérka a pedagožka. V Klatovech ji můžete vidět 31. května v představení My dva a tak v Klubu Falcon. O svém životě povídala během rozhovoru.

Životní cesta Klatovy – Praha – Švédsko není obvyklá, jak jste se na ni dostala?

Narodila jsem se v Klatovech, kam jsem se po 30 letech vrátila do domu dědečka. Z Klatov jsme se odstěhovali v mých 15 letech do Prahy. Divadlo jsem začala dělat v osmi letech a díky panu učiteli Baštářovi mi učarovalo, strašně jsem ho chtěla dělat, ale rodiče se s tímto povoláním nechtěli smířit. Trochu pod nátlakem jsem začala studovat FF UK v Praze. Současně jsem docházela na DAMU. Po večerech jsem hrála, přes den jsem navštěvovala přednášky na FF UK, kde jsem potkala svého manžela, Švéda, který zde studoval češtinu.

Tady začala vaše ,,švédská“ cesta?

Bylo to osudové setkání, hned jsem věděla, že si ho vezmu. (smích) Začala jsem jezdit s ním do Švédska, ale současně jsem nastoupila studium na pedagogické fakultě. V roce 1996 jsem promovala na FF UK a měsíc na- to jsem se vdala. Chtěla jsem mít diplom na své dívčí jméno, což mi v budoucnu přineslo spoustu starostí. Po svatbě jsme se odstěhovali do Stockholmu, kde jsem do roka měla maturitu ze švédštiny. Vystudovala jsem herectví, režii a divadelní pohyb a dostala se po dvou měsících pobytu do projektu švédského Národního divadla (Dramaten), kde jsem dostala místo jako záskok na veřejnou generálku. Režisérka a jeden z hlavních herců byli nadšeni výkonem, tak jsem při divadelní škole zároveň zkoušela.

Jak vaše cesta pokračovala?

Manžel má část svých kořenů na švédském venkově a oba nás to tam táhlo, tak jsme se přestěhovali do ,,lesů“. V lese u jezera se nám narodil první syn Tadeáš, ale kvůli propozičnímu řešení domu jsme koupili dům v Tranås a tam jsme žili osm let. Já jsem učila na konzervatoři, hrála jsem, režírovala a začala psát. Dělala jsem si další vysokou – Gender. Také jsem vystudovala titul pedagog divadla a herectví. Dodnes přednáším na Stockholmské univerzitě české divadlo, literaturu a dějiny kultury.

Jsou švédští posluchači schopni pochopit naši literaturu a filmy?

Švédi jsou otevření. Něco je pro ně těžko pochopitelné, jako například český humor. Mají v sobě melancholii a temno, tuhle stranu chápou. Poslední dobou je zajímají hodně mezilidské vztahy, což je skvělé, protože u nich se city neprojevují. Zpočátku mi vadilo, že se nedívají do očí, a měla jsem pocit, že se mnou nikdo nemluví. Ale pochopila jsem, že to tak prostě mají.

Věděli vůbec, z jaké země pocházíte?

Když jsem dělala přednášky o České republice, tak jsem vzala slepou mapu a řekla jsem studentům, aby mi odhadem ukázali, kde leží. Ukázali někam za Ukrajinu. Největší šok pro mě byl, když jsem šla poslat první dopis rodičům. Česká republika se švédsky řekne Tjeckien. Položím tam dopis a paní za přepážkou mi řekla, že to nejde poslat, že neposílají dopisy do zemí ve válce. Nejdříve jsem vytřeštila oči a zeptala se: „My s někým válčíme? A s kým?“ Po delším rozhovoru jsem pochopila, že si to spletla s Čečenskem. Dnes jsou Čechy známější, když řeknu, že jsem z Prahy, tak je to v pohodě. Když řeknu z České republiky, je to horší hlavně u starší generace.