Zajímavé a mnohdy unikátní materiály z našeho okresu budeme zveřejňovat v novinách i na tomto místě. Pokud máte doma dobové fotografie zachycující události roku 1968, rádi je otiskneme. Stačí se spojit s naší redakcí.

Dobové Nové Klatovsko poskytlo Klatovskému deníku Vlastivědné muzeum dr. Hostaše v Klatovech.

Následující materiály a příspěvek poslal redakci Klatovského deníku Emil Kintzl z Kašperských Hor:

Jak jsem doma zmeškal 21. srpen 1968

Nové Klatovsko 23. srpna 1968: Odpověď našim spojencům

Tento příspěvek nám zaslal Josef Suda z Klatov:

Vzpomínka na srpen 1968

Jako mladý projektant elektrických zařízení ve známém klatovském strojírenském závodě jsem se v letech 1967-1968 podílel na vývoji prototypu nového tepelného zdroje na kapalné palivo pro pásové sušárny chmele. Ve středu dne 21. srpna 1968 jsem s konstruktérem, montérem a zkušebním technikem měl odjet na pracoviště Výzkumného ústavu chmelařského ve Stekníku u Žatce…

Nové Klatovsko 23. srpna 1968, zvláštní vydání

Nové Klatovsko 27. srpna 1968, 3. zvláštní vydání

Nové Klatovsko 30. srpna 1968

Fotografie z archivu Vlastivědného muzea dr. Hostaše v Klatovech:

Vzpomínku na 21. srpen 1968 nám poslala Marie Řámová z Budětic:

Tyto snímky pořídil v srpnu 1968 Vladimír Staňkovský

Vzpomínka na srpen 1968

Bylo mě 19 let, když mě maminka budila v půl páté ráno slovy je válka přepadli nás rusáci. Čekali jsme u rádia na každou zprávu. Kolem 10 hod. jsem šel do Klatov do práce. Nikde se nepracovalo, jen všichni byli u rádia. Druhý den jsem jel do Prahy. Měl jsem montážní tašku do které jsem dával letáky, které jsem nasbíral na Václaváku. Když jsem chtěl odjet z hl. nádraží tak tam kontrolovali tašky a kufry rusáci, tak jsem odjel na Smíchov ale tam to bylo to samé jako na hlavním nádraží. Tak jsem vyrazil na stopa. Zastavil mě řidič Žuku. Ujeli jsme asi 2km za Prahu a tam stáli rusáci a kontrolovali projíždějící auta. Já měl tašku u nohou a oni probírali hlavně vzadu auto. Nic nenašli, tak nás propustili. Když jsem se probral ze šoku, tak povídám šoférovi že jsme měli štěstí, že nenašli letáky. Šofér zastavil a povídá vy nemáte rozum. Já mám tři děti a vyhodil mě. Tak jsem čekal na další auto. Zastavil mě muž z Plzně. Hned jsem mu řekl že vezu letáky a on povídá, ty musíte dát do Plzeňského rozhlasu a odvezl mě tam. Tak jsem tam předal letáky a bylo mě řečeno jestli nechci zůstat u rozhlasu a s ostatními ho hlídat. Tak jsem tam zůstal. Dostávali jsme různé úkoly třeba: u Borských kasáren byla ruská tanková kolona a měli do těch tanků naházet letáky. U prvního tanku jsme zabouchali na věž a když se otevřela tak jsme tam hodili letáky, u třetího tanku nás zastavil důstojník s pistolí v ruce nás postavil do řady a jednoho po druhém si nás vyfotil a letáky nám sebral. Rozneslo se že rusáci mají hlad, tak jsme v cukrárně koupili koláčky a s těmi šli děvčata dráždit rusáky. U rozhlasu bylo rušno. Hořel tam oheň lidi nám nosili jídlo i ze škodovky nám vozili jídlo ve várnicích. Obdiv platil i lékařům z vedlejší nemocnice, když tam totiž několikrát za den přijeli rusáci s tlampačem a vyřvávali na nás aby jsme se rozešli, tak vyšli lékaři k autu s tím že jim ruší pacienty. Rusáci odtáhli. Potom jsme po Plzni sbírali podpisy na propuštění naší vlády zadržovanou v Sovětském svazu. Policisté v Plzni nás vozili po různých adresách, když jsem zjistil že po někom jde NKVD, aby zmizeli za hranice. Strhávali jsme názvy ulic aby se rusáci nemohli orientovat. U rozhlasu bylo vylepeno mnoho letáků a taky tam byla pověšena slepice pod ní vejce a tam bylo napsáno: radši jsem si život vzala než bych rusům vejce dala.

Jan Tykal, Nedaničky