Václav Koláček pracoval celý život jako truhlář, ale na zábavu prý neměl čas. Na stavění modelů má prostor až nyní. A moc ho to baví. „Snažíme se klienty dávat dohromady podle jejich zálib, podle koníčků, aby jim to spolu klapalo. Důležité informace zjišťujeme už při sociálním šetření před nástupem k nám do domova,“ uvádí sociální pracovnice Nikola Velkoborská s tím, že koníčkům a zálibám se v domově přizpůsobuje i program organizovaný zaměstnanci domova.
Se stavěním začal Koláček. Prvně postavil z dřevěných odřezků zříceninu hradu Radyně. Radyně se povedla a nyní si s ní hrají v jednom plzeneckém kroužku děti. Následoval model gotického hradu Kašperk, pak hrad Velhartice, který daroval své oblíbené pečovatelce, stejný osud měl i model rozhledny Bolfánek stojící nedaleko Chudenic. Ten má doma v obývacím pokoji další pečovatelka, která bydlí právě v Chudenicích.
Po čase mu přibyl na pokoj nový parťák Miroslav Votýpka. Společně už postavili mlýn Doroty Máchalové. „Já zatím nic nevybírám, o ničem nerozhoduji. To musí šéf,“ usmívá se Votýpka a ukazuje žertem rukou na spolubydlícího. Ten se jen zvesela zašklebí a pohrozí mu. Teď už staví každý svůj model. Jeden má v plánu postavit náš nejznámější vodní zámek v Červené Lhotě a druhý pomalu lepí z malých kousků známý kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy, který stojí v Železné Rudě.
„Nestíháme. Máme moc práce. Den nám uteče jako nic a když je hezky, tak nic neuděláme. Když prší, tak stavíme. Dáme si pivo,“ zvesela vypráví Koláček. Všechno staví u sebe pokoji, kterému říkají obývací dílna.
Nejsou jediní klienti, kteří v janovickém domově rozvíjí své koníčky. Jeden z klientů se věnuje řezbařině, další například malbě. „Klienty to maximálně baví, jsou moc spokojení. Od příbuzných pak máme jedinečnou zpětnou vazbu, že u nás úplně rozkvetli,“ uvádí vrchní sestra Martina Kolářová.
