Z POTULNÉHO ŽIVOTA

Přesto o ni „zavadil“ sem tam nějaký tulák, pobuda a „votrapa“. Bylo to také tím, že nikdy nepoznala celistvou rodinu, byla sirotek. Říkalo se, že se narodila na špatné planetě. Měla od mlada hodně známostí, ale jen z té samé sorty, takže nebylo divu, že se stala tulačkou a poběhlicí. Byla však ráda, že vůbec měla někoho, kdo by jí světem provázel. Jednou se seznámila s chasníkem od provaznictví. Zadívali se do sebe a řekli si, že se mají rádi. Začali spolu chodit od města k městu, od dědiny k dědině a vždycky někde pár dní zůstali. Práci „vyměnili“ za jídlo, nocleh a pár peněz. Takhle putovali světem skoro rok a svým způsobem jim špatně nebylo. Jednou však Márinka překvapila svého milého zprávou o budoucím „maličkém“ překvapení. Odpovědí jí bylo, když ráno sama vstávala, že milého nebylo. Prostě utekl a opustil jí. Nebohá Márinka za čas porodila zdravého chlapečka a další dva roky se takto toulala. Její slabá náruč byla jedinou kolébkou toho nevinného života. Byla odkázána jen na dobrodiní ostatních, kteří se nad ní smilovali. Nejhorší však bylo, když na malého synka přišly nemoci. Něco tělo zvládne samo, ale pokud není dobře živeno, potřebuje pomoc. Léky tenkrát moc nebyly a ty co existovaly, byly drahé. Prostě na malé děcko přišla taková nemoc, která byla životu nebezpečná a Márinka to poznala. Chvátala do města poprosit doktora o pomoc. Bylo to někde v širším okolí, neboť šla pěšky přibližně dvě hodiny. Byly to pro ní nejtěžší dvě hodiny jejího dosavadního života. Cestou ji dítě zemřelo. Když celá uplakaná došla do města do všeobecné nemocnice, žádala o pohřbení synáčka. Její žádosti bylo vyhověno, ale sama musela podstoupit úřední vyšetřování, kam patří a co míní dělat. Neměla totiž „papíry“ v pořádku. Mnozí si s uchováváním domovských listů „velkou hlavu“ nedělali. Takových případů bylo v té době stovky a stovky. No a co bylo dál? Nevíme, možná, že se Márinka v Klatovech usadila, našla si nějakou službu a možná, že našla i nějaký lepší partnerský vztah. Bohužel, život není „peříčko“, ani tenkrát, ani dnes.

(Šumavan 10. 2. 1877) Ivan Rubáš