Z Vítkovic přes Polsko, Ukrajinu, Rusko, Palestinu, severní Afriku, Velkou Británii a Francii dorazil František Vavrečka za šest let druhé světové války až do Myslíva na Klatovsku, kde se oženil a žije tam s manželkou dodnes. Právě na válečné zážitky jsme se plukovníka ve výslužbě, čestného občana Myslíva a nositele (mimo jiné) řádu Čestné legie u příležitosti 65. výročí osvobození zeptali.

Jak jste se dostal pryč z republiky?

Pracoval jsem jako modelář ve Vítkovických železárnách. Když nás Němci obsadili, počítali jsme s tím, že půjdeme do Německa na práci. Asi pět se nás na modelárně domluvilo, že pro Němce dělat nebudeme a že utečeme do Polska, kde se podle zpráv polského rozhlasu tvořila nějaká československá jednotka z utečenců před Němci. Nakonec jsme šli jenom dva, mně bylo devatenáct, kolega, jmenoval se Morel, byl o rok starší. Problém byl tehdy už dostat se ze závodu, to šlo jenom na propustku. Šli jsme tedy do kanceláře, že bychom potřebovali propustku, kterou nám vydali s tím, že se ovšem musíme hlásit někde na Gestapu. S propustkou jsme pak prošli přes bránu a vydali se směrem k hranici, i když jsme ani pořádně nevěděli, kde ta hranice je.

Šli jsme bez zavazadel, já jsem měl jen kalhoty, košili a nějakou bundičku, ten druhý také. Nakonec jsme se dostali k nějakému lesu, kterým vedla hranice s Polskem. U lesa jsme na cestě potkali nějakou babičku. „Kam jdete?“ ptala se nás. A my, že chceme do Polska. „Nechoďte tam, včera tady jeden přecházel a Němci po něm stříleli, snad ho zastřelili,“ varovala nás. My jsme si řekli, že les máme blízko, tak uvidíme. Jak jsme šli nalehko, dali jsme si ruce do kapes a jakoby jsme se tak po tom lese poflakovali. Najednou slyšíme: „Halt!“ Podívali jsme se po hlase a vidíme koně a pod nimi leželi Němci. Jeden na nás spustil česky: „Kam jdete?“ No a my, že jdeme na houby. „To se nesmí, zpátky!“ Tak jsme se otočili zpátky a obešli je. Nakonec jsme se dostali ke drátům, podlezli je a byli jsme v Polsku.

Pořád vám ovšem hrozilo, že vás polská pohraniční stráž vrátí do protektorátu…

Došli jsme do města, úplně jistý si nejsem, ale asi to byla Orlová, která tehdy patřila Polsku. Peněz jsme moc neměli, pár korun tak na rohlík, a potřebovali jsme se dostat na nádraží. Protože jsme měli hlad, vešli jsme do židovského obchodu a že si koupíme aspoň ty rohlíky a majitele jsme se hned zeptali, kde je nádraží. Když zjistil, že jsme utekli z protektorátu a chceme do Krakova, varoval nás, že když nás chytí polští pohraničníci, vrátí nás přímo Němcům do ruky. Nakonec nám udělal čaj, dál nám nějaké rohlíky a na nádraží nás sám odvedl a koupil nám lístky na vlak.

"Presentován a zařazen jako dobrovolník do voj. skupiny v Krakově dne 25. 7. 1939", podepsán velitel skupiny Svoboda

Jak jste pokračovali v Krakově?

Do Krakova jsme se dostali až k večeru, konzulát, kam jsme se potřebovali dostat, už bychom těžko hledali. Museli jsme tedy někde přespat a protože bylo teplo, šli jsme do parku. Polští policisté ovšem tu noc dělali šťáru na prostitutky. Když na nás přišli, ukázali jsme jim české občanky, že chceme na náš konzulát, oni, že prý až ráno. Spolu se zadrženými prostitutkami nás tedy odvezli na stanici. Ráno pro nás přijeli z konzulátu. Odvezli nás na konzulát a pak hned do Malých Bronovic, kde nás už zapsali jako dobrovolníky u podplukovníka Ludvíka Svobody (později armádní generál, 1968 – 1975 prezident ČSSR, pozn. red.) . To bylo 25. července 1939.

To už se blížilo napadení Polska…

V té době už se prakticky vědělo, že Němci napadnou Polsko. Už v Malých Bronovicích jsme začali s pořadovým výcvikem. Poláci nás už tehdy, zatím neoficiálně, uznávali jako vojenskou jednotku a počítalo se s tím, že nás odstěhujou někam, kde nás budou moci obléci a vyzbrojit. Dva dny před plánovaným odjezdem jsem měl úraz, zlomil jsem si klíční kost. Lékař u jednotky mi, abych nemusel do nemocnice, udělal „postaru“ bandáže pro znehybnění, naložili nás do vlaku a poslali na sever, do Baranovič u Běloruských hranic. Tam už nám přivezli uniformy i nějaké zbraně. Ty ovšem dostalo zatím tak dvacet, třicet už zkušenějších vojáků, celkem nás ale bylo nějakých sedm set, osm set. No, a v tom vypukla válka.

Co s vámi bylo potom?

Okamžitě nás odvezli na nádraží a vyrazili jsme k rumunským hranicím. Dostali jsme se až do ukrajinského Hlubočku, dál už to nešlo, někde u hranic s Rumunskem už byla trať přerušená. V Hlubočku jsme tedy zatím museli zůstat a tam jsme poprvé zažili válku. Šel jsem zrovna za naším doktorem, pořád jsem měl tu zlomeninu klíční kosti, a najednou nálet. Doktor říkal, že to byla slovenská letadla. My jsme stáli před dveřmi domku a slyšeli jsme, jak začínají hvízdat bomby. Plácli jsme sebou na zem a za dům do zahrady shodou okolností jedna bomba spadla. Nebyla určitě velká, možná tak dvacetikilová. Tlak vzduchu vyrazil okno do zahrady a na druhé straně domku přes dvě místnosti i ty vstupní dveře, které padly přímo na nás. Když jsme se pak šli podívat do té zahrady, viděli jsme, jak výbuch z jabloní očesal všechno listí, zůstala na nich jenom nezralá jablka.

Při náletu jsme měli i prvního padlého. Střepina mu rozřízla břicho, problém byl ovšem v tom, že naši doktoři neměli vybavení, neměli ani nic, čím by mu ránu zašili. Pamatuji si, že jeden z nich utíkal i za ženami, někteří totiž měli s sebou i manželky, jestli nemají aspoň hedvábnou niť. Pak ho posadili do sanitky a vezli ho někam do nemocnice, jenže zemřel cestou.

Průkaz do vojenské kantýny

Pak jste pokračovali do Sovětského svazu…

Svoboda říkal: „Do Rumunska se nedostaneme, tak to musíme obrátit směrem do Sovětského svazu.“ Vyrazili jsme tedy do Sovětského svazu, který byl poměrně blízko, a už večer nás zajali Rusové. Postupně jsme se dostali do Kamence Podolského, kde začali dělat prověrky. Prověřovali důstojníky, některé pak odvedli a už jsme je neviděli. Začali nás stěhovat po internačních táborech, vžycky to byly tábory po Polácích, které zajali při obsazování části Polska a pak je poslali někam na Sibiř. Po zimě 1940 jsme se dostali do Oranek. V té době už naše exilová vláda se Sovětským svazem vyjednávala o uvolňování některých vojáků, v úvahu připadali nejdřívě letci a důstojníci s rodinami, ti také už z Oranek odjeli s transporty do Palestiny. Rodiny tam mělo asi šest nebo sedm důstojníků. Pamatuji si, že tam běhaly dvě holčičky, jedna tak tříletá, druhá starší, asi pěti nebo šestiletá. Protože byly bloňďaté, říkali jsme jim pampelišky a jedna z nich teď shodou okolností žije v Klatovech. V Palestině v té době už vznikala Československá vojenská jednotka.

Nás na další zimu přesunuli do největšího internačního tábora v Jarmolincích, který byl umístěn v bývalém klášteře. Tam byla výhoda, že kamenné cely šly dobře vytopit, takže jsme netrpěli zimou. Jarmolince byly kdysi významným poutním místem, bylo tam nějakých deset kostelů ale v té době už byl klášter volný, protože Rusové samozřejmě po revoluci mnichy „zrušili“.

Kdy jste se dostal do Palestiny vy?

Když naše exilová vláda vyjednala, že na Středním východě vznikne československá vojenská jednotka, začaly odjíždět transporty do Palestiny i z Jarmolinců. My jsme odjeli s třetím transportem. Nejdříve nás odvezli do Moskvy, tam si pamatuji, že k nám mluvil ruský oficír Orlov. „Nemyslete se, že my válčit nebudeme. Němci nás napadnou, my s tím počítáme. Němci získali výzbroj z celé Evropy, není v našich silách, abychom je zastavili. My ale máme obrovskou zem, musíme je roztáhnout a pak je likvidovat postupně,“ vykládal nám. Pak to skutečně celou válku dělali. Z Moskvy jsme jeli vlakem do Oděsy, kde nás nalodili na Svanetii. Uklidili nás do spodních kajut a varovali nás, že budeme stát ve Varně v Bulharsku, kde jsou Němci, takže nesmíme na palubu, aby nás neviděli. Když jsme pak stáli ve Varně, opravdu jsme jen z okýnek viděli holínky německých vojáků.

V Cařihradě nás pak převzal úředník konzulátu, který ovšem posílal seznamy transportů Němcům do protektorátu. Až tehdy se vlastně naši dozvěděli, co se mnou je. Když jsme utíkali, nikomu jsme totiž nic neřekli, takže po nás pátrali jako po ztracených. Když se Němci dozvěděli, že jsem byl v Cařihradě a jedu do Palestiny, zavřeli moji matku a dvě sestry do Svatobořic, otce a dva bratry ovšem nechali na svobodě, protože pracovali v těžkém průmyslu, který potřebovali. Přes Turecko jsme pak jeli vlakem do Mersinu a odtud opět lodí do palestinské Haify, kam jsme dorazili někdy kolem 1. května (dnes Izrael, pozn. red.). Tam nás převzal náš konzul a hned jsme podepisovali vstup do armády.

Vojenským výcvikem jste prošel v Egyptě…

V Palestině nám dali uniformy, vyzbrojili nás a poslali k naší jednotce do Egypta, k Alexandrii. Tam nás vycvičili a byli jsme zařazeni do jednotky. Nasazeni jsme poprvé byli v Sýrii, kterou tehdy začali okupovat Francouzi. V Sýrii jsme měli také první padlé, někde u štábu, u kuchyně, kterou zasáhl granát.

Vojenská vyznamenání Františka Vavrečky

Československá jednotka pak bojovala také u Tobruku…

Ze Sýrie nás potom stáhli a počítali s námi do Tobruku, kde byli Australané. Střídat je měli Poláci, pod jejichž Karpatské střelce patřil i náš 11. československý pěší prapor. V Alexandrii nás nalodili na torpédoborce, seděli jsme jen na palubě s plnou polní, v podpalubí byly zásoby, munice a těžké zbraně a jeli jsme do Tobruku. Cestou jsme se dostali do palby, ani nevím, jestli to bylo z letadla nebo z pobřežních německých baterií, viděl jsem jenom výtrysky vody, naštěstí poměrně daleko od lodí.

V Tobruku jsme hned po vylodění nasedli do náklaďáků, už předem bylo rozdělené, kde kdo bude, a rozvezli nás na naše stanoviště. Naše četa byla určena do hlavního bunkru na západní straně Tobruku, byl to bunkr číslo devatenáct, a do bunkru číslo čtrnáct. Když jsme přijeli k té devatenáctce, počítali jsme Australany, kteří vylézali ven v těch svých kloboucích. Bylo jich tam nějakých dvacet, nás bylo jen devět nebo deset, takže jsme akorát obsadili střílny a vchod. Ve špici bunkru pak byla dělostřelecká pozorovatelna, kde byl polský pozorovatel. Tam jsme pak válčili. Bunkr vlastně chránil přístupovou cestu, na kterou jsme měli zastřílený kulomet. Proti nám byli na kótě 69 Italové, my jsme na ně přímo nemohli, ostřelovat je mohly okolní bunkry, čtrnáctka a šestnáctka. Na nás Italové mohli minometem, ale tím proti celobetonovému bunkru moc nezmohli. Ostatní bunkry tak chráněné nebyly, měly střílny, valy betonu a z pytlů z pískem, ale shora byly otevřené. Italové a pak Němci to měli horší, ti měli jen pytle.

Polský dělostřelecký pozorovatel mi pak také jednou zachránil život. Vodu nám vozili kus od bunkru autem a vždycky pro ni někdo musel dojít přes plochu, kterou měli Italové a Němci pokrytou kulometem. Tenkrát přijeli s vodou o trochu dřívě, ještě za světla. Já jsem se zrovna motal kolem vchodu, tak jsem pro vodu vyrazil. Šel jsem klíďo-píďo po pěšině a najednou to kolem mě začalo hvízdat. Plácnul jsem sebou a jak jsem ležel, viděl jsem jak přede mnou do štěrku padají kulky další dávky. A pak slyším jak ten Polák křičí do telefonu: „Proše pana, na kótě 69 vpravo, davajtě,“ a pak jenom pom, pom, pom, hvízdnutí granátů a výbuchy granátů. Tak jsem se zvedl, doběhl pro kanystr a utíkal zpátky do bunkru.

Na tom samém chodníku pak kamarád šlápnul na pěchotní minu, ale měl obrovské štěstí. My na něj koukali z bunkru, co tam dělá, že stojí na místě. On, jak na ni šlápl, slyšel jak to cvaklo. Pěchotní miny fungovaly tak, že péro vymrštilo minu do zhruba jedenapůlmetrové výšky a ta pak explodovala. On tam chvíli stál, najednou udělal krok, mina vyskočila, bacila ho do kostrče ale nevybouchla. Jenom, jak to péro bylo silné, měl poraněnou kostrč.

Jak jste na tom byli v Tobruku se zásobováním?

Zásobování bylo špatné. Tobruk byl v obklíčení a každá třetí loď se zásobami šla ke dnu. Pamatuji si příhodu, kdy se z potopené lodi zachránil nějaký desátník Bulíček. Měl dopis pro velitele, podplukovníka Klapálka a hrdě hlásil: „Zachránil jsme se z potopené lodi a zachránil jsem důležitý dopis pro vás.“ Velitel dopis otevřel a v něm stálo, že má potrestat desátníka Bulíčka, který provedl to a to. To se musel zasmát i ten podplukovník Klapálek, Ale se zásobováním byly skutečně problémy, měli jsme jen corned beef, to když se otevřelo, tak to byl samý lůj, a pak jsme měli suchary a čaj z částečně odsolené vody. Pořádně jsme se najedli, až když Italové utíkali a nechali tam všechno vybavení včetně zbraní. Měli tam cigarety, víno, konzervy, ti měli zásoby dobré.

V Tobruku jste byl dvakrát…

V bunkrech nás pak vystřídali Jihoafričané a nás odsunuli zpátky do Egypta. Tam nás přecvičili na protiletadlovce, doplnili nás, dali nám čtyřcentimetrové protiledlové kanóny. Potom nás poslali zpátky do Tobruku a později, když Angličané zatlačovali Němce pryč, jsme se s nimi dostali i hodně daleko dopředu. Pro El Alamein už se s námi nepočítalo, tam měl Montgomery nad Rommelem dostatečnou převahu a čerstvé jednotky, my jsme měli doplnit jednotky v Anglii.

František Vavrečka s řádem Čestné legie

Jak to vypadalo ve Velké Británii a kdy jste se dostali do Francie?

Koncem léta 1943 nás pak nalodili na Mauretanii, což byla v té době největší dopravní loď, a Suezským průplavem, přes Madagaskar a jižní Afriku jsme se plavili do Liverpoolu. Hned nás odvezli do tábora, kde jsme dělali přehlídku před prezidentem Benešem. Náš protiletadlový pluk pak rozdělili, z nás udělali motoprapor. Já jsem byl u druhé roty a dali mě do kurzu na obrněná auta a pak na Bren Carriery (obrněný pásový transportér vyzbrojený kulometem Bren), potom jsem sám dělal instruktora.

Po invazi nás nasadili u Dunkerque, kde byli v obklíčení Němci. Tam jsme potom chodili na hlídky a na přepady. Jednou večer jsme vyrazili na přepadovou hlídku ke stohu, kde měli Němci naslouchací hlídku. Nás šlo pět zezadu, kde jsme v noci předtím byli už na naslouchací hlídce, a měli jsme Němce provokovat palbou, zbytek šel z druhé strany. Večer ovšem nebyly vhodné podmínky, takže jsme se vrátili, že půjdeme znovu ráno. Pro mě to bylo štěstí, protože večer jsem cestou, jak jsme se plížili, ztratil zásobníky, takže jsem byl bez munice. K ránu jsme vyrazili znova, zalehli jsme do kanálu poblíž cesty, po které Němci chodili, ale najednou, leželi jsme sotva pět minut, přišla mlha.

My jsme měli dostat signál světlicí, že máme začít provokovat střelbou. Raketa nikde a my jsme nevěděli co dělat. Pak jsme slyšeli ze slámy harašení, jak se Němci zvedli a jdou k nám. Když už jsme viděli siluety, Valenta pustil dávku z kulometu, dva padli mrtví a třetí začal utíkat. Vyskočili jsme, já se pustil za tím třetím, ostatní šli k těm mrtvým. Dohonil jsem ho, bafnul jsem ho za límec a vyrazil jsem směrem ke zbytku roty, který byl ještě zalehlý na druhé straně. Němec křičel, tekla mu krev, měl střelnou ránu v ruce. Ozbrojený nebyl, měl jen u pasu granát, ten byl ale zarezlý. Potom, to už jsme pomalu měli odjíždět do Československa, přišel ještě útok na továrnu Filature, kde se ovšem Němci ubránili a měli jsme tam velké ztráty. Tohoto útoku jsem se ale nezúčastnil, z nástupu mě odvolali, protože potřebovali instruktory pro Bren Carriery, abychom je vůbec obsadili na cestu do Československa.

Jak jste se dostal do Myslíva?

Po útoku na továrnu Filature už jsme jeli domů. Ještě než jsme odjeli z Dunkerque, jsem dostal otravu krve. S horečkou a otravou krve jsem pak jel celou cestu až do Československa. Navíc jako instruktor jsem sám a poslední. Nakonec jsem zůstal s horečkou a oteklou rukou v Klatovech, jak jsem byl groggy, ani si nepamatují žádné podrobnosti, ani kdy jsme vlastně přijeli. Zbytek roty mezitím odjel do Myslíva, kde jsme byli umístěni. Nevím, jak dlouho jsem ležel v Klatovech, určitě to byl minimálně týden, pak jsem dojel za zbytkem roty do Myslíva.

V Myslívě jste se pak oženil a už zůstal…

Poznal jsem tady manželku, brali jsme se asi rok po válce. Z armády jsem odešel 1. ledna 1946. Po svatbě jsme se odstěhovali do Vítkovic, po nějaké době jsme se vrátili do Myslíva, kde žijeme dodnes.