Je třeskutá zima a známá klatovská bezdomovkyně Jaroslava Kličková, přezdívaná Kabelka, vděčně přijímá od městských strážníků horký čaj, který lidem bez domova rozvážejí. „Jsme tu od toho, abychom pomáhali,“ vysvětluje tuto pomoc velitel klatovské městské policie Luboš Steinbach.

„Je to velká pomoc, aby bezdomovci neumírali,“ chválí je Kličková. Žena, která je mezi bezdomovci výjimečným úkazem. Na ulici přežívá už deset let, a to jí přitom bude příští měsíc 57 let. I v nejtřeskutějších mrazech spí venku, opakovaně odmítla nocleh v azylovém domě i další pomoc. Od státu nedostává ani korunu. Jí jen to, co najde v popelnicích nebo dostane od lidí. Stejné to je s oblečením. Na svůj úděl si ale žena, která má za sebou pestrý život a je mámou čtyř dětí, nestěžuje a nesvaluje vinu na nikoho jiného. Na ulici je podle svých slov dobrovolně a počítá s tím, že tam i zemře.

Půl roku strávila v erotickém klubu

Kličková se narodila v Klatovech, v historickém domě v těsném sousedství náměstí. „Mám za sebou učiliště v Kašperských Horách, byla jsem prodavačkou v Jednotě Sušice. Bavilo mě to, dnes už je jiná doba, teď už bych to dělat nechtěla. Pak jsem šla na mateřskou, měla jsem čtyři děti. Přála jsem si jich mít sedm, ale bohužel manžel mi zalétával a dělal děti jinde, tak jsme se rozvedli. Zůstalo tak u syna a tří dcer. Rozvedená jsem přes dvacet let,“ popisuje otevřeně na klatovském vlakovém nádraží, kde teď pobývá nejčastěji.

Přiznává, že před necelými dvaceti lety dělala i práci, kterou se ženy většinou nechlubí. „Ve čtyřiceti jsem dostala nabídku z erotického klubu, kde chtěli starší ženu. Měla jsem tam tehdy i bydlení, což pro mě bylo důležité. Bavilo mě dělat společnost mužům, poznávala jsem různé typy. Někteří mě chtěli za partnerku, ale to já odmítala, byla jsem muži zklamaná,“ říká, více ale toto téma rozebírat nechce. Dodává jen, že tato životní etapa trvala jen půl roku.

Pomohli jí feťáci

Zato její poslední životní etapa, bezdomovecká, trvá už zhruba deset let. „Tehdy jsem utekla od přítele, který dělal bordel. Mám ráda přírodu, tak jsem si šla vyvětrat hlavu. Šla jsem na lavičku a už jsem tam zůstala. Všimla si mě parta pankáčů a feťáků. Když viděli, jak se tam toulám, stáhli si mě pod sebe a chránili mě. Bohužel už tu nejsou, někteří pomrzli, další doplatili na to, že byli alkáči, feťáci,“ říká s dojetím a pak na některé z bývalých kamarádů vzpomíná.

„Třeba Venca, o tom psali i v novinách,“ říká mi. Vyvolává tak i ve mně vzpomínku na rok 2017, kdy jsem psal článek o jejím kamarádovi, který klesl až na samé dno. Nepracoval, s dalšími bezdomovci přespával na různých místech v Klatovech, denně se opíjel a balancoval na hraně zákona. Trvalo to dva roky, pak dostal šanci, nabídli mu bydlení i práci. Měsíce poctivě makal, nepil a choval se slušně, chvála na něj se hrnula ze všech stran. Jenže pohádka neměla dlouhého trvání. Našel si známost, která ho stáhla zpět na dno, a jednou byl nalezen zmrzlý. A to byl o dvě desítky let let mladší než Kabelka.

Padne i dotaz, jak přežívá kruté mrazy, které nyní panují. „Přežívám venku i v minus dvaceti. Jde o život, je to těžké, zima je až do morku kostí, ale na žádnou ubytovnu nechci jít, jsou tam samé konflikty. Člověk musí být dobře oblečený, musí jíst a pít. Já mám naštěstí dobrou imunitu. Nekouřím, nepiju, nefetuju, výjimečně si dám v horku jedno pivo nebo v zimě jeden grog. Většinou v noci neležím, protože se bojím, že by mě mohl někdo napadnout nebo bych mohla zmrznout. Spím jen pár hodin a vsedě,“ popisuje bezdomovkyně.

Kaviár z popelnice

Podle svých slov nepobírá ani korunu od státu (Deníku to potvrdily i jiné zdroje). „Nemám žádný příjem, ani se o něj neprosím. Ve čtyřiceti mi na srdeční kolapsy navrhovali částečný invalidní důchod, ale u komise to nevyšlo. Na ulici se dá přežít i bez peněz. Nekradu, uživím se díky popelnicím, chodím do nich ve dne v noci. Co potřebuji, to seženu. Lidé jídlo hodně vyhazují, plýtvají. V popelnici najdete třeba lososa, sushi nebo kaviár, to jsou věci, které jsem si nikdy nekoupila a poznala je až z popelnice,“ říká s úsměvem. Dodává, že popelnice jí často poskytují i oblečení.

Ale najdou se i hodní lidé, kteří jí dají nějakou věc, trochu jídla či peníze, za které si koupí teplou polévku nebo kávu. „Všem děkuji, vážím si dobrých lidí,“ vzkazuje žena, která si veškerý majetek nosí v několika taškách. Přiznává, že s hygienou je to zvláště teď v zimě těžké. V létě se umyje venku u vody, ale teď v mrazech se musí spokojit s veřejným WC, kde se maximálně trochu ošplouchne.

Prý se našli muži, kteří jí nabídli nocleh s umytím, jídlem a podobně, ale to by nebylo zadarmo. Jakou cenu by musela zaplatit, dobře ví. „Takové nabídky ignoruju,“ říká a vzápětí dokáže, že si i přes drobnou postavu dokáže zjednat respekt. Když na ni pokřikují dva muži, kteří se jdou kolem nás vymočit do křoví, rázně je odpálkuje.

Styl života měnit nehodlá. „Kamarádi z ulice umřeli mladí a já jediná zůstala. Na ulici budu, kdybych měla padnout,“ říká a dodává, že je smířena, že zvláště nyní může večer usednout na lavičku a ráno ji najdou zmrzlou.