„Na knihu jsem čerpala inspiraci buď z vyprávění starších lidí ze šumavských obcí a měst, které moc ráda poslouchám. Starší lidé totiž znají různé příběhy a staré pověsti a umí je krásně barvitě vyprávět. Také jsem pročítala různé knihy pověstí od Ondřeje Fibicha, Karla Klostermanna, Vladimíra Šindeláře, Veroniky Rubínkové, Petra Štěpána, Ivany Řandové a dalších spisovatelů. Bohužel, dnes již nezvládám dlouho číst, proto mně předčítá maminka, která mi pomáhá i s přepisováním pohádek,“ uvedla autorka s tím, že první díl Pohádek matky Šumavy byl vydán v roce 2012.

První knihu napsala ale již v roce 2006, kdy byla i vydána. Je to kniha Fabiánovy brdské pohádky. Její druhý díl bude vydán v brzké době. Tyto knihy jsou napsány formou pohádek z pověstí pohoří Brd a tamních měst a vesnic. Opět hlavně z vyprávění brdských obyvatel a jejich vzpomínek. „Tehdy jsem pročítala i pověsti o ochránci Brd Fabiánovi, kterého lidé z brdského pohoří považovali za svého ochránce již v dávných dobách. Vyráběli si ho z různých přírodních materiálů a stavěli si jej za okno, aby je chránil. Moc jsem chtěla, aby jej dnešní lidé alespoň trochu poznali a přečetli si o něm v mých pohádkách,“ sdělila Krejčíková Praumová.

Všechny knihy jsou bohatě ilustrované. „V první knize jsou obrázky kreslené s pomocí dětí ZŠ Strašice. První díl šumavských pohádek pomáhala ilustrovat Ivana Vilišová a další knihy již ilustruji sama,“ poznamenala spisovatelka.

Začínala psát v Brdech, kde žila, ale osud a její rodinný život obrátily vše naruby. „Vážná nemoc mně znemožnila pokračovat v mém psaní a osud mě zavál na Šumavu, do Železné Rudy. Tehdy pan Viliš, nynější předseda svazu zdravotně postižených, se dostal k mé první knize, která jej zaujala, a po jeho delším přesvědčování jsem se k psaní a studování pověstí vrátila. Před dvěma léty jsem začala opět psát a psaním žiji. Jsem moc ráda, že mi moje maminka pomáhá, neboť bez její pomoci bych lásku k psaní nebyla již schopna vepsat do knih. Dnes jsou moje pohádky k dispozici v mnoha knihkupectvích i knihovnách na Šumavě či v Brdech a já jsem za to moc ráda,“ svěřila se na závěr autorka.