„Dejte si pozor. Je tam prý někde zazděná jeptiška," varuje nás s úsměvem Jiří Hostýnek, z jehož domu na rohu Václavské a Krameriovy ulice v Klatovech se právě chystáme s Martinem Křížem z Klubu přátel Klatovska (KPK) a kolegou z kabelové televize proniknout do klatovského podzemí a prozkoumat všechny podzemní prostory, do kterých se z tohoto místa můžeme dostat.

Ještě než se ale vypravíme do tajemných chodeb a místností, prozrazuje nám Martin několik zajímavostí. „Klatovské podzemí vznikalo současně se středověkým městem, to znamená prakticky od založení Klatov ve 13. století. Samozřejmě tehdy nevypadalo jako dnes, tedy jako labyrint, ale šlo o jednotlivé sklepy pod jednoduchými domy. Byla to jakási díra, která byla postupem času rozšiřována s tím, jak se rozšiřoval dům na povrchu," říká Kříž a dodává, že podzemí se rozšiřovalo hlavně z toho důvodu, že majitelé domů už nahoře neměli dostatečný prostor například pro svoje podnikatelské aktivity. Někteří měli v podzemí pivovar, další sklady či dílny. Měli tam i lednice, to znamená, že tam dávali led a skladovali tam maso. A skladovali tam samozřejmě i další potraviny. „Tyto prostory neustále rozšiřovali, například při hloubení studní. Na sklonku 18. a v 19. století se ale spodní patra přestala využívat, protože měšťané už například nevařili pivo, neboť byl společný pivovar, a i další podnikání se přesunulo na povrch. Takže se tam sypalo vše, co nebylo potřeba na povrchu," říká předseda KPK, podle něhož se klatovské podzemní prostory dočkaly sanace na začátku druhé poloviny minulého století, neboť v tu dobu se některé domy kvůli nestabilnímu podloží začaly propadat.

„My si dnes uděláme takový malý okruh pod Klatovy, projdeme se podzemím až do Dobrovského ulice, zhruba pod parkoviště naproti pivnímu studiu Modrý abbé. Dál se nedostaneme, neboť právě při sanaci v 60. letech minulého století byly mnohé chodby zazděny. Některé byly naštěstí jen opatřeny mříží, takže tam se dá projít," dodává Martin. To už se ale vydáváme do podzemních prostor.

Jdeme potůčkem

Nejdu tam poprvé, už jsem se několikrát pod městem prošel, ale i tak jsem zvědavý, co mě tam čeká nového. Scházíme po úzkých schodech, procházíme sklepy a jsme tam, několik metrů pod zemí. „Jak vidíte, teče tady potůček. Muselo se pro něj udělat koryto," vysvětluje Martin. Procházíme první z chodeb. Není to lehké, občas se musíme shýbat a především dávat pozor, abychom na úzkých okrajích stoky neuklouzli a nespadli zhruba 80 cm dolů do potůčku. Nakonec v dlouhé chodbě rezignuji, slezu dolů a jdu potůčkem. Díky „gumovkám" to není problém, vody je minimum.

Cestou vidíme schody vedoucí vzhůru, vypravit se po nich ale nelze, cestu uzavírají prkna. Ta tam dal majitel domu nad námi, aby zabránil případnému vniknutí nežádoucího návštěvníka. Není sám, o kus dál vidíme nově zazděnou cestu. „Ještě poměrně nedávno se tu dalo projít," okomentovává to Kříž, podle něhož nejde o žádnou výjimku.

Kanál nad námi

O kousek dále narážíme na pozůstatky nějaké matrace, na níž možná spával před lety nějaký bezdomovec či člověk skrývající se před spravedlností, vedle jsou rozpadlé sáňky. Cesta je stále náročnější, strop se stále snižuje, pod nohama máme kromě vody i bahno. Přicházíme přímo pod kanál, který je několik metrů nad námi. Pokaždé, když přes něj přejede auto, ozve se pořádná rána. Věřte mi, pocit nic moc. Jsme pod již zmíněným parkovištěm naproti letnímu kinu, a tak je čas vydat se zpátky.

Cestou se chodba rozdvojuje a já si vyzkouším, jaké je ocitnout se sám v téměř naprosté tmě. Jdu totiž jinou cestou než ostatní, navíc bez baterky, a tak se jen pomalu sunu vpřed úzkou chodbou, v níž před sebe vidím opravdu jen minimálně. Dlouho to ale netrvá, brzy už před sebou zahlédnu světlo Martinovy silné svítilny a za pár vteřin se už zase potkáváme. Cestou zpět vidíme ještě další uzavřené schody vedoucí nahoru i několik zasypaných místností a pak již náš okruh končí. Jsme zpět v domě, kde výprava začala.