Krokodýlí show je hlavním lákadlem cirkusu Sultán, který až do neděle hostuje v Klatovech. Dravý aligátor není žádný mazlíček, a tak jsem se vydal do cirkusu, abych zjistil, jestli se takové zvíře dá vůbec zkrotit a jak moc opatrný musí být krotitel při vystoupení.

Hned na úvod se principála Karla Berouska ptám, jak rodinu, proslavenou po desetiletí drezurou medvědů, vůbec napadlo vsadit na krokodýlí show. „Byl jsem v největším zábavním parku na světě v Orlandu, kde v okolí žije hodně krokodýlů. Seznámil jsem se tam s jedním Polákem a on mě poté bral na odchyty těchto krokodýlů. Přilnul jsem k nim, opatřil jsem si je a začal s nimi pracovat. Dnes jich máme celkem šest, dva velké a čtyři menší," říká mi principál, zatímco mě spolu se svým stejnojmenným synem vede ke svým mazlíčkům.

Už jsem v minulosti v rámci reportáží z různých cirkusů krmil tygry, medvěda či slona a mazlil se mimo jiné s pětimetrovým hadem, a tak se principála i jeho syna snažím přesvědčit, abych si s nimi mohl zkusit aspoň malou drezuru krokodýlů. Ale narážím. „Myslíte, že byste mu třeba strčil hlavu nebo ruku do tlamy? No to byste o ni rychle přišel," směje se Berousek starší. „Ale můžete jít s námi k nim dovnitř. Ty větší si prohlédnete a vyfotíte a některého z těch menších si můžete zkusit pochovat," dodává.

To beru. Než k zubatým potvůrkám dojdeme, tak ještě od Karla Berouska mladšího vyzvídám, jak se dá divoký aligátor vůbec zvládnout. „Několik let jsme si na sebe museli navzájem zvykat. Teď už vím, co si mohu a co nemohu dovolit. Je ale jasné, že to je divoké zvíře, které se nějak zkrotit nedá. Určitě ho třeba nenaučíte, aby chytil míč do tlamy," vysvětluje mi syn principála a za chvíli už to vidím v praxi. Když stojíme u velkých aligátorů a jeden z nich sebou vztekle mrskne, tak jsme v pozoru nejen já s kolegyní, která vše dokumentuje fotograficky, ale zdá se, že i oba cirkusáci. To menší krokodýli na druhé straně jsou relativně v klidu. Sice nás nevítají s nadšením (tedy aspoň myslím), ale jeden z nich se nechá Karlem mladším chytit. A už mi ho nese. „Musíte ho držet tady pod prsy a tady vzadu," instruuje mě, zatímco mi zvíře předává. Pustí ho a já se prohnu. Tak takovou váhu jsem nečekal, je to jak pytel cementu. „No jo, má tak 40 až 50 kilogramů," souhlasí chovatel. Mít hlavu aligátora kousek od své je zvláštní pocit, a tak vyzvídám, jestli ho někdy některý z jeho mazlíčků kousnul. „Jednou, ale byla to moje chyba. Dal jsem si jeho hlavu k tváři a on, když se něčeho dotkne, tak automaticky cvakne. Stálo mě to čtyři stehy," směje se. Teď už je mi úplně jasné, že s touhle holkou se moc nepomazlím, a tak ji vracím Karlovi. Ten ji pokládá zpět mezi zubaté kamarády. A přitom potvrzuje, že z krokodýlů mají respekt i návštěvníci cirkusu. „Když aligátory pustíme do manéže a některý z nich vyleze na pistu, tak v tu ránu je lože prázdná," směje se.