Jaroslav Soukup tentokrát zpracoval vzpomínky bývalého učitele a šumavského sportovce Emila Kintzla z Kašperských Hor. O nové knize jsme si povídali s autory knihy Jaroslavem Soukupem (J.S.) a Emilem Kintzlem (E.K.)

Kdy vznikl nápad napsat knihu o učiteli ze Šumavy?

J.S: Tahle kniha vznikala poměrně dlouhou dobu. Nejprve jsem napsal Vzpomínky na Srní a Šerifa z Annína. Když jsem začal dávat dohromady vzpomínky mého přítele Emila Kintzla, několikrát jsem musel tuto práci na delší čas přerušit, jelikož jsem mezitím pracoval na dvou filmových scénářích. Kniha začala vznikat v roce 2004, kdy jsem jezdil lyžovat na Zadov a vždy při zpáteční cestě jsem se zastavil u Kintzlů v Kašperských Horách. Emil mi postupně vyprávěl své učitelské zážitky a od paní Kintzlové jsem vždycky dostal výborný oběd. Takhle pomalu vznikala takhle knížka. Potom jsem práci na knížce zase přerušil, protože jsem se tři roky věnoval TV seriálu Policie Modrava. Napsali jsme 16 dílů, v roce 2008 jsem natočil tzv. pilotní díl, vše bylo připraveno k natáčení, ale Nova z finančních důvodů realizaci seriálu zrušila. Takže se nedávno odvysílal ten pilotní díl a tím ta tříletá práce skončila. Najednou jsem měl čas, tak jsem se letos rozhodl knihu učitelských vzpomínek Emila dokončit.

Mnozí lidé si, pane Kintzle, myslí, že jste rodilý Šumavák. Skutečnost je ale jiná. Jak jste se dostal na Šumavu?

E.K: Na Šumavu a do Sušice jsem přišel z Prahy na jaře 1939. Blížila se druhá světová válka a tatínek se rozhodl, že válka v Praze, kde jsme bydleli v Nuslích, by pro nás nebyla nic dobrého. Z tohoto důvodu jsme se odsunuli do Sušice, odkud pocházela maminka. Byla to druhá tatínkova žena a já její druhý syn.

V Sušici jste prožil dětství, studentská léta. Kdy přišlo rozhodnutí, že se z vás stane učitel?

E.K.: Abych mohl vyprávět, jak jsem se stal učitelem, tak se musím vrátit do mých studentských let, která jsem prožil na gymnáziu v Sušici. Měl jsem bohužel „štěstí“, že jsem tam v roce 1948 zažil komunistický Vítězný únor a maturoval jsem tak v tom „nejlepším“ roce, jaký jsem si mohl vybrat, v roce 1952, kdy komunisté byli na velikém vzestupu. Po maturitě jsem byl chvíli v Praze, protože mi byla určena zeměměřičská škola, kterou jsem měl studovat, a to já jsem nechtěl. Já chtěl na lesnickou školu. Na té zeměměřičské jsem vydržel týden, protože kvůli negativnímu svazáckému posudku jsem nedostal kolej ani menzu, takže jsem se v říjnu 1952 vrátil domů k mamince do Sušice. Otec v té době již nežil. Zemřel v roce 1948 a maminka byla na mě a na bratra sama. Nejdříve jsem se začal přiučovat zámečnickému řemeslu, pak jsem šel za lepším do Uhelných skladů. Každá koruna byla u nás potřebná. Jednoho dne mě ale potkal jeden z mých nejmilejších profesorů Josef Vlček a ptal se, jak se žije v Praze. Všechno jsem mu vypověděl. Původně mě chtěl hned poslat zpět do Prahy s tím, že mi studia zaplatí. To jsem odmítl, a tak mi řekl o volném učitelském místě ve škole v Hartmanicích. Tak dlouho mě lámal, až mě nalomil a já prvního listopadu 1952 nastoupil v Základní škole v Hartmanicích jako učitel tělocviku. Tak začala má učitelská kariéra. Hned jsem začal dálkově studovat Pedagogickou fakultu v Plzni, kterou jsem dokončil v roce 1958.

Jaké to bylo ve školství tehdy a jak to vidíte dnes. Změnilo se to nějak výrazně?

E.K.: S dětmi i rodiči se tenkrát komunikovalo jinak než dnes. Učitel měl u žáků i rodičů nějakou váhu a autoritu. To není jako dnes. Dnes mají děti všelijaké vymoženosti, ale chybí jim zodpovědnost, kázeň, skromnost a pracovitost a úcta ke starším lidem. Co se stalo ve škole, také tenkrát ve škole zůstalo. Neobtěžovali jsme rodiče různými poznámkami v žákovské knížce. Prostě jsme si každý přestupek vyřídili hned na místě, a tak bylo naprosto normální, že žák zůstal po škole a uklízel za trest třeba celou třídu, šatnu a podobně. Nikdo neřekl ani slovo. Tenkrát to bylo prostě jednodušší.

Celý rozhovor si přečtete v pátečním Klatovském deníku