Trochu historie

Znalost technologie výroby skla dokládají archeologické nálezy už v době takzvané laténské kultury, to je v mladší době železné. Již tehdy patřily mezi oblíbené šperky žen skleněné korálky zabarvené většinou dožluta. S tímto obdobím souvisí v západní a střední Evropě osídlení keltskými kmeny. Keltové jako zruční řemeslníci ovládali výrobu skla. Při kolonizaci Šumavy si jednotlivé kmeny z velké rodiny Bojů uvědomily, že Šumava poskytuje dostatek základních surovin pro výrobu skla – dřevo a křemen. Proto se počátky sklářské výroby na Šumavě dají zařadit do tohoto období, to je zhruba 450 let před změnou letopočtu. Sklo patřilo ovšem mezi velice drahé zboží a zdaleka nebylo používáno jako surovina pro výrobu předmětů pro každodenní použití. Tento stav přetrval až do vrcholného středověku.
V tomto období nalézáme i první písemné zmínky o sklářských hutích na Šumavě. Mezi nejstarší patří zmínka o Sklářské Lhotě na vimperském panství v listině z roku 1359. Sklářství patřilo mezi vážená řemesla a mistři tohoto oboru měli mezi ostatními poddanými poměrně výsadní postavení. Jak sklářští mistři, tak jejich rodiny a tovaryši byli osvobozeni od robot. Za tuto svobodu museli ovšem platit peněžní taxu z každého zapálení pece. Krom toho i sňatky takových mistrů a tovaryšů se mohly odehrávat pouze se souhlasem vrchnosti.
Známé byly šumavské pateříky
Kromě obvyklého sortimentu sklářské hutě na Šumavě od 16. století prosluly výrobou takzvaných pateříků – skleněných korálků do růžence. Některé z nich se na pateříky čistě specializovaly, a získávaly tak přízvisko „pateříkové". Dalším specifikem šumavských hutí se po polovině 16. století stalo malování skla emailovými barvami. Malba často zakryla nedostatky na výrobku. Navíc napodobovala oblíbené, ale cenově příliš drahé benátské sklo. Další technikou zdobení bylo broušení skla. Zajímavostí se staly takzvané podmalby na skle. Pro tyto většinou svaté obrázky se nejčastěji používalo odpalované tabulové sklo. Nejstarší šumavská dílna na podmalby vznikla na Kvildě kolem roku 1790, kde působil malíř Bernard Pertehansel. Sklářské huti se postupně objevovaly po celé Šumavě. Všechny výrobky se z vysoko položených sklářských provozů nosily v krosnách na zádech, větší se pak zabalené do slámy vozily na trakařích do údolí. Vozů se k dopravě začalo používat až ve druhé polovině 17. století, kdy se zlepšila kvalita cest.

Více se o tématu dozvíte v dnešním vydání Klatovského deníku