Tři týdny strávil s přáteli na dovolené v Malajsii Lukáš Kváč z Nýrska, který se o své zážitky v následujícím rozhovoru podělil i se čtenáři Klatovského deníku.

Proč jste si vybrali zrovna Malajsii?

Hlavním důvodem byla určitě příroda na Borneu. Chtěli jsme vidět ještě něco původního, zachovalého. Při současném tempu kácení pralesů je možné, že kdybychom tam jeli za pět let, tak už tam pralesa moc nezbude. I když, co jsme se bavili s místními, malajská vláda prý v současnosti už proti kácení tvrdě zasahuje a snaží se prales chránit, otázkou však je, jestli už není pozdě. Jako kluk jsem sledoval různé cestopisné seriály, Borneo se mi vždy líbilo, takže pro mě to byl splněný sen. Navíc je Malajsie moderní bezpečná země, svou roli sehrálo i to, že jsme sehnali levné letenky.

V Malajsii jste strávili tři týdny, kde všude jste byli?

Nejvíce času, devět dní, jsme strávili na Borneu. Z toho čtyři dny v národním parku Bako a jeden den na záchranné stanici pro orangutany. Starají se tam o zraněná zvířata a opuštěná mláďata, která postupně vypouštějí zpět do přírody. Orangutani tam žijí volně, pouze dvakrát denně je krmení, při kterém je možné je vidět. Jde o divoká zvířata, takže všude jsou varovné cedule, nesmí se tam třeba fotografovat s bleskem. Návštěvník musí prostě dodržovat základní bezpečnostní pravidla. Orangutan je sice většinou mírumilovná opice, může však jít o jedince ze sousední Indonésie, kde jsou orangutani hromadně vybíjeni při mýcení pralesa kvůli plantážím olejových palem, tato zvířata se pak lidí bojí, jsou agresivnější a stává se, i že člověka napadnou. Právě kvůli mýcení pralesa patří orangutan mezi kriticky ohrožené druhy a vidět jej ve volné přírodě bylo úžasným zážitkem.

V národním parku Bako jsme spali v chatkách přímo v džungli, v kempu je také jedna restaurace. Jídlo ovšem nebylo nic moc, ale důležité je, že je tam možné koupit vodu. Park Bako nabízí díky členitému terénu v podstatě průřez celou přírodou Bornea. Absolvovali jsme čtyři nebo pět stezek z dvanácti. Pohyb v džungli je i po stezkách poměrně náročný, překonávají se kameny, kořeny, vše bylo navíc kluzké, protože jsme tam byli v období dešťů, své udělá i vysoká relativní vlhkost vzduchu a teplota, která se během naší návštěvy pohybovala kolem 34 stupňů. Za těchto podmínek lze urazit zhruba kilometr za hodinu. K vidění je tam třeba spousta druhů masožravých láčkovek, viděli jsme i mořského krokodýla, kvůli jehož výskytu je tam všude zákaz koupání. Dalším zvířetem, které jsme viděli, byla pit viper, jámová zmije, jeden z nejjedovatějších hadů Bornea. Jedna totiž „bydlela“ na stromě asi deset metrů od naší chaty. Obavy jsme měli z velkého množství moskytů, pomohly nám vlastní moskytiéry a „expediční“ repelenty, které se ukázaly jako velmi účinné. Absolvovali jsme také noční výpravu s průvodcem. Připadalo mi, že ti průvodci mají s přírodou nějakou dohodu, protože kam posvítil, tam něco bylo. Tamhle spí opice, tady je škorpión, a takovým způsobem nás vedl. Úžasná byla i atmosféra noční džungle. Všude kolem zvířata, skřeky, vůně.

Zajímavý byl i skanzen, který ukazuje kulturu všech národů a kmenů Bornea. Jsou tam k vidění například dlouhé domy Ibanů i typické stavby ostatních kmenů, ukázky řemesel a výrobků jednotlivých kmenů, tradiční tance. Viděli jsme i ukázku použití foukačky, kdy lovec je schopen cíl zasáhnou naprosto přesně na třicet čtyřicet metrů. Jedinou nepříjemností bylo, že nás tam okradli o ručně dělané sušenky z kokosového mléka. Tedy okradl nás makak, obrovský, zjizvený, jednooký, takže zřejmě už měl s přepadáváním zkušenosti (smích). Ale je fakt, že zlodějští makakové jsou na Borneu poměrně nepříjemní, člověk si musí na veškeré věci neustále dávat pozor. V parku Bako se nám stalo, že přiběhl bosý Američan ze sousední chatky, že mu makak ukradl boty a zmizel s nimi někam do lesa.

Po Borneu jsme navštívili Cameron Highlands, Cameronské výšiny, což je pohoří známé především pěstováním čaje a jahod a oproti Borneu už poměrně „turistifikované“. Odtamtud jsme další den pokračovali do národního parku Taman Negara, což je nejstarší národní park v celé Asii a je tam údajně i nejstarší, zcela původní a nedotčený deštný prales. Tam byla velice zajímavá asi kilometrová cesta po visutých lávkách v korunách stromů ve výšce zhruba padesáti metrů.

Jak se k vám chovali tamní obyvatelé?

Velice přátelští byli lidé na Borneu, kde žijí například Ibanové nebo Dajákové, tedy známé kmeny lovců lebek. Oproti lidem na pevnině, kteří jsou více pod vlivem západní civilizace, jsou paradoxně tito lovci lebek podstatně přátelštější a vstřícnější. Pevnina je také více pod vlivem islámu, který je v Malajsii převažujícím náboženstvím. Není to ovšem tak radikální jako v arabských zemích, muslimové v Malajsii jsou podstatně tolerantnější k návštěvníkům i vyznavačům jiných náboženství.

Na kolik taková cesta přijde?

Záleží samozřejmě na tom, jak moc si člověk chce „vyhazovat z kopýtka“. Zpáteční letenka z Mnichova do Kuala Lumpuru přes Omán se společností Oman air nás přišla na čtrnáct tisíc korun, jinak se tam běžně létá za ceny kolem osmnácti tisíc. Po internetu jsme si už z Čech přes AirAsia objednali letenky z Kuala Lumpuru na Borneo a zpět a zpáteční letenku na sever na ostrovy Perhentian. Při objednávce přes internet vyjdou vnitrostátní letenky na několik set korun, na místě jsou letenky dvakrát i třikrát dražší. Letecká doprava je také nejspolehlivější. Na časy autobusů a vlaků tam není absolutně spolehnutí. Bylo to sice ovlivněno i tím, že v té době tam byly záplavy a sesuvy půdy, ale to je tam poměrně časté. Navíc radši poletím hodinu letadlem za pět set korun než strávit za dvě stovky deset hodin ve vlaku.

Jídlo a ubytování jsou levné. My jsme spali po turistických ubytovnách, platili jsme třeba dvě stě korun za dvoulůžkový pokoj. Celkem nás cesta vyšla na pětadvacet tisíc korun na jednoho. V tom není zahrnuto pouze očkování, to je ovšem, pokud chce člověk cestovat, nutností a je to na delší dobu.

Jak to v Malajsii vypadá kvalitou a dostupností jídla?

Samotná malajská kuchyně je z mého hlediska, jsem totiž kuchař, o ničem, bez nápadu. Je v ní vidět velký vliv dřívější kolonizace, kdy byla Malajsie kolonií Velké Británie, takže je možné dostat třeba rýži s párkem a na to sázené vejce. Nicméně tím, že jde o multikulturní společnost, není problém najít čínskou restauraci, indickou, hong-kongskou, prostě k dostání je jakákoliv asijská kuchyně a síť restaurací je bohatá, nechybí ani evropská jídla. Jinak není ani problémem nakoupit si v supermarketu, levné jsou pak malé čínské krámky. Jídlo je dostupné bez problému jako v Čechách, horší je to s alkoholem a pivem. V malajských krámech, vzhledem k tomu, že jde o muslimskou zemi, nemají ani pivo, natož něco „tvrdšího“. Pivo lze koupit pouze v síti thajských obchodů nebo u Číňanů, od dostupnosti se odvíjí i cena, třetinka vyjde na zhruba šedesát korun. Na Borneu se dalo koupit i pašované čínské pivo, lahev 0,64 litru vyšla asi na čtyřicet korun. Jinak všude je možné všude bez problémů koupit balenou vodu, která v tamním podnebí nutností, za podobné ceny jako u nás.

Jak jste se na cestu připravovali?

Koupili jsme si průvodce, který v češtině vyšel v prosinci 2010 před naším odjezdem, a cestu jsme si podrobně naplánovali. Měli jsme štěstí, protože jde o první české vydání průvodce Lonely Planet, který je naprosto podrobný, člověk tam najde třeba i kdy je kde krmení zvěře. Musím říci, že vše, co jsme si v průvodci přečetli, tak bylo i ve skutečnosti, což bylo naprosto perfektní. Cesta nám také naprosto přesně vyšla, jediný zádrhel jsme měli v poslední den před odletem, to bylo ovšem vinou zemětřesení v Japonsku a následné vlny cunami.

Takže závěr jste měli dramatický…

Závěr cesty jsme strávili odpočinkově na korálových ostrovech Perhentian u thajských hranic. Předposlední den, zrovna jsme večeřeli, mi přišla SMS, že v Japonsku bylo velké zemětřesení a žene se k nám vlna cunami. Místní nám pak potvrdili, že dostali varování před cunami, takže ať se koukáme na moře, a pokud začne ustupovat, ať utíkáme na kopec. Vlnu jsme nakonec zaspali, ale ráno bylo vidět, že se něco dělo, lodě byly vyházené na břeh, místy chyběly kusy pláže. Problém byl v tom, že jsme měli na pátou hodinu odpoledne už zaplacené letenky z pevniny zpět do Kuala Lumpuru a vzhledem k velkým vlnám nám bylo řečeno, že žádné lodě nepojedou. V poledne už nám řekli, že nějaké lodě pojedou, ale že to bude „zážitek“. A skutečně byl. Zdolávali jsme až devítimetrové vlny a když jsme se konečně dostali na pevninu, tak jsem si s úlevou, ačkoliv jsem nekuřák, zapálil cigaretu. Tu cestu bych už si zopakovat nechtěl.

Co bylo pro vás největším zážitkem?

Jako největší zážitek hodnotím určitě park Bako a vůbec celé Borneo. Všichni jsme se shodli, že pokud bychom se ještě někdy do Malajsie vrátili, tak jedině na Borneo.

Děkuji za rozhovor.