„Pracovníci Jaderné elektrárny Temelín odstavili 1. blok kvůli pravidelné výměně paliva.“ Na podobná oznámení si Jihočeši už dávno zvykli stejně jako na pohled na čtyři chladicí věže tyčící se nad krajinou. Přitom jen málokdo si dovede představit, co se během výměny paliva v útrobách elektrárny děje. Redaktoři Deníku to v uplynulém týdnu zjišťovali na vlastní oči.

O tom, že nejsme svědky jen tak ledačeho, svědčí už řada bezpečnostních opatření, která musíme před vstupem absolvovat. Hromádka formulářů, ochranná přilba, identifikační karty, geometrie ruky, bezpečnostní turnikety, detekční rám, dozimetrická kontrola, to vše je bezpodmínečně nutné k tomu, abyste se vůbec dostali za brány elektrárny. Přísná pravidla tu platí pro každého, ať jste ředitel, jaderný fyzik, uklízečka nebo jen návštěva.

Pod dohledem

Kdo má namířeno k reaktoru, musí se i převléct do zářivě žluté kombinézy (vyloučí se tak riziko kontaminace civilního oděvu) a připnout si na ni osobní dozimetr. „Stejně jako zaměstnanci budete sledováni, máte nastavenou nižší alarmovou úroveň než pracovníci, kteří jsou jak po stránce kvalifikace, tak po zdravotní stránce způsobilí pracovat v kontrolovaném pásmu,“ vysvětluje vedoucí útvaru radiační ochrany provozu Hynek Dvořák.

S dozimetry, přístroji, které jsou schopné rozpoznat i sotva měřitelné záření, se na cestě k reaktoru a zpět potkáme nesčetněkrát. Kromě těch osobních s sebou máme i přenosný, ještě čtyřikrát si nás přeměří i celotělové dozimetry, další prověří, zda si neodnášíme kontaminaci na rukou či na podrážkách bot. „Na výstupu z kontrolovaného pásma povinně a velmi přísně měříme hodnoty, které jsou na hranici detekovatelnosti, aby se nám nedostalo ven vůbec nic,“ komentuje důmyslný systém kontrol každého člověka Dvořák.


„Limity jsou tak přísné, že kdybyste v kontrolovaném pásmu upražili brazilskou kávu, nepronesete ji ven, přístroje zachytí skutečně i minimální radiaci, která je hluboko pod úrovní, která by mohla ohrozit člověka,“ dodává pro představu o citlivosti dozimetrů mluvčí temelínské elektrárny Marek Sviták. Svědčí o tom i případy, kdy zaměstnanci pískají v kontrolních rámech ještě týden po lékařském vyšetření, při kterém jim do těla aplikovali kontrastní látku.

Vedoucí útvaru radiační ochrany provozu Hynek Dvořák zná z praxe i jiné trampoty, které přísná opatření způsobují. „Člověk si to neuvědomuje, ale s ionizujícím zářením se setkáváme běžně v přirozeném prostředí. S tím souvisí i problémy, které u nás provází dodávky hnojiva na trávníky v areálu elektrárny. V přírodním draslíku je totiž určitý podíl aktivního draslíku 40, který samozřejmě všechny naše přístroje detekují, a my se musíme přesvědčit o tom, že je to opravdu jen draslík, a teprve potom může hnojivo pokračovat na místo určení,“ líčí pro zajímavost.
Ani myš

Obelhat systém radiační ochrany není vůbec jednoduché. Pozornosti přístrojů, monitorovacích a zabezpečovacích zařízení by neproklouzla ani myš.

„Když člověk a předměty, které nese s sebou, předepsané měření neabsolvuje, systém ho nepustí dál a musí se vrátit,“ zdůrazňuje Marek Sviták. „Pokud se něco naměří, dotyčný člověk je povinen se jít umýt, v případě, že si odnáší kontaminaci na podrážkách pracovních bot, očistí si je ve vaničce s dekontaminační vodou a rohožkou,“ přibližuje Hynek Dvořák jednoduché opatření proti rozšíření kontaminace.

Případné záření se pochopitelně hlídá i v samotném pracovním prostředí, radiaci prostředí monitoruje síť kontrolních stanic jak v kontejnmentu (ochranné schránce reaktoru), tak v ostatních provozech, na chodbách, vně budov, v blízkém i vzdálenějším okolí elektrárny. Všechna data se několikanásobně zálohují.

Dlužno dodat, že záření, kterému jsou vystaveni pracovníci v blízkosti reaktoru, je srovnatelné s dávkou, kterou dostane každý cestující během několikahodinového letu.

Jako v mraveništi

Přichází okamžik, kdy i my vstupujeme náležitě vybaveni a poučeni do aktivní zóny. Procházíme bez nadsázky bludištěm chodeb, nespočtu dveří, mříží a turniketů, z nichž mnohé neotevřete, aniž byste k tomu měli patřičné povolení. Míjíme spleť potrubí, i v něm však vládne neuvěřitelný řád. „Musí být identifikovatelné, díky označení hned víte, co ve kterém potrubí teče, jakým směrem, jakou to má teplotu a tlak,“ vysvětluje Sviták.

Dění kolem nás připomíná mraveniště. Všude se to hemží lidmi ve žlutých kombinézách. „Když jsme na plném výkonu, je to relativně nejklidnější období. Naopak odstávka je pro nás nejnáročnějším obdobím, protože během ní musíme zrealizovat přibližně osm tisíc činností, zapojuje se do nich až tisíc lidí,“ vysvětluje frmol všude okolo Marek Sviták. „Příprava na odstávku probíhá několik měsíců, samotná odstávka klade velké nároky na její řízení, koordinaci všech činností, každá práce má své pevné místo v harmonogramu, kdyby došlo ke skluzu, ovlivní to sled dalších prací, přitom všechny se musí zvládnout během dvou měsíců,“ dodává.

Odstávka, kterou musí každý blok jednou do roka projít, ovšem není jen o výměně čtvrtiny paliva. „Ta je sice jedna z důležitých částí, ale během tohoto období provádíme i řadu kontrol, kterými si ověřujeme stav zařízení, připravujeme je pro následný provoz. Plány odstávek jsou stanovené na několik let dopředu a jejich harmonogram počítá s kontrolami v určitých periodách. Někde se provádějí každý rok, jinde třeba v pětiletých intervalech,“ doplňuje mluvčí elektrárny.

Právě minulý týden v době naší návštěvy v Temelíně finišovala odstávka druhého bloku a startovala odstávka prvního. „Výměna paliva i další práce na druhém bloku jsou u konce. Jsme na třiceti procentech výkonu, budeme vyvažovat turbínu, pokračovat v energetických testech, sledujeme chování paliva i parametry aktivní zóny reaktoru. Po jejich vyhodnocení budeme zvyšovat výkon na padesát procent a při tomto výkonu připojíme turbogenerátor k síti, jinými slovy začneme vyrábět elektřinu. K tomu by mělo dojít během středy a pokud vše půjde podle předpokladů, měl by koncem týdne druhý blok pracovat na plný výkon,“ vysvětluje Sviták obvyklý postup v závěru odstávky.

Soubory, hejbejte se

Naopak v začátku byly práce v bloku číslo 1. Tam právě začíná výměna paliva, na kterou se podíváme pěkně zblízka. Přímo k reaktorovému sálu jedeme výtahem. „Leckdo si myslí, že je reaktor pod zemí. Přitom sál je ve výšce 36,6 metrů, reaktor začíná v deseti metrech nad zemí a celkově na výšku měří dvacet metrů,“ uvádí Sviták.

Pár dalších bezpečnostních dveří a rámů a stojíme přímo na sále jen pár kroků od otevřeného reaktoru. Kolem se hemží lidé ve žlutých kombinézách a je s podivem, že se tu vyznají. Sebemenší součást otevřeného reaktoru, každý stroj, kdejaká pomůcka má ale přesně dané místo.

Stejně tak palivové soubory, s nimiž právě pod vodou, která spolehlivě odstíní záření, manipuluje zavážecí stroj. „Celkem vyměníme 42 palivových souborů. Ven z reaktoru do bazénu s použitým palivem ale během výměny musí všech 163 souborů. Kvůli důkladné kontrole. Tři čtvrtiny z nich se vrátí zpátky, čtvrtina zůstane deset následujících let v bazénu s použitým palivem a budou nahrazeny čerstvým palivem,“ komentuje Sviták práci zavážecího stroje.

Každý jeho pohyb je pod dozorem specialistů. Zařízení manipuluje jednak se zavážecí jednak s televizní tyčí. Ta první přemisťuje palivový soubor, prostřednictvím druhé operátoři zavážecího stroje kontrolují aktuální pohyb každého souboru.

Ve strohé místnosti bez oken trojice mužů, jak jinak než ve žlutých kombinézách, upírá oči na spoustu obrazovek a sem tam kliknou myší.
Přitom právě pod jejich rukama se dává do pohybu zavážecí stroj, který pohybuje s palivovými články na několikametrové cestě mezi reaktorem a bazénem s použitým palivem. Přesun jednoho souboru trvá desítky minut. Vyvezení aktivní zóny, třebaže na ní nepřetržitě pracují jednotlivé směny 24 hodin denně, trvá zhruba pět, šest dní a stejná doba je potom potřeba na zavezení. Proces v některých fázích vypadá, že je zcela bez pohybu, uvnitř pracovní tyče se ale i v tomto případě posouvá palivový soubor a obsluha musí být neustále ve střehu.

„Nezastupitelné místo v tomto týmu má kontrolní fyzik, jenž dohlíží na to, aby se každý palivový soubor dostal na své určené místo. Každý z nich je jinak obohacený a právě fyzik spočítá, stanoví a takzvaně vyprojektuje aktivní zónu a stanoví každému souboru místo tak, aby byl neutronový tok rozložený rovnoměrně,“ vysvětluje u stanoviště fyzika Ladislava Krále Marek Sviták. „Znamená to, že většinu souborů, které se do reaktoru vrací, usadí zavážecí stroj na jinou pozici, než byla ta původní,“ dodává Král.

Plné ruce práce bude mít spolu s kolegy i v momentě, kdy reaktor začne znovu pracovat. To fyzici vše kontrolují a ověřují si správnost zavezení, zjišťují se, jak se aktivní zóna v různých výkonových hladinách chová.

Použité palivo

Více než čtyři desítky palivových souborů se už zpátky do reaktoru nevrátí. Svůj účel v reaktoru již splnilo a následujících deset let budou uložené v blízkosti reaktoru v bazénu pro skladování použitého paliva. Odtud jej pak pracovníci elektrárny přesunou do speciálních kontejnerů, odvezou do skladu použitého jaderného paliva přímo v areálu elektrárny a napojí jej opět na důkladný monitorovací systém.

Takzvaný mezisklad je prakticky novostavbou, na první pohled se podobá skladovacím halám obchodních řetězců, ale pochopitelně i tady hraje prim bezpečnost. Plnit se začal loni, zatím v něm jsou uloženy dva kontejnery, nyní by měly přibýt tři další.

Do každého se vejde devatenáct palivových souborů. „Pod vodou v bazénu s použitým palivem se uvnitř kontejnmentu naplní, poté jej přetěsníme, zkontrolujeme a pomocí vnitropodnikové vlečky na vagonu přivezeme do příjmové části skladu. Tady jej čeká další kontrola, změříme jeho těsnost, teplotu, přesuneme ho na skladovací pozici a připojíme jej na on–line monitoring. Jeho prostřednictvím mají pracovníci centrální dozorny nepřetržitý přehled o každém kontejneru. V kontejneru může být palivo skladováno po dobu 60 let, pak je možné je přesunout do nového kontejneru.“ říká Marek Sviták.

Kapacita skladu je 152 kontejnerů a vystačí na 30 let provozu obou bloků, v případě potřeby lze dostavbou poměrně jednoduše kapacitu skladu zdvojnásobit.

„Palivo je ovšem v reaktoru využito pouze ze čtyř procent, proto ho nepovažujeme za odpad, ale díváme se na něj jako na surovinu, kterou budeme moci v budoucnu po přepracování opět využít,“ naznačuje možnou budoucnost Sviták. Technologie k tomu existují již dnes, ale jejich rozšíření brání zatím poměrně vysoká cena za přepracování.