Medaili ministerstva školství za mimořádné pedagogické zásluhy z rukou ministra Ondřeje Lišky převzala letos v dubnu v Praze také učitelka ze Sušice Hana Matoušková, která za katedrou strávila 47 let a v 90. letech se zabývala i pedagogickým výzkumem. Vitální paní plná optimismu se netají tím, že nejkrásnější místo na světě pro ni bylo vždy před tabulí.

Učitelkou chtěla být malá Hanka už od druhé třídy, ostatně její maminka také učila. A své volby nikdy nelitovala. „Ta práce mě bavila, ráno jsem vždycky šla do školy ráda, zpívala jsem si,“ vzpomíná Matoušková. Učit začínala na Sušicku, prošla i školami v jihočeské Zlivi nebo v Novém Městě na Moravě. Nakonec se ale vrátila do Sušice, pracovala zde na ZŠ T.G. Masaryka nebo na ZŠ Lerchova, několik let přesluhovala.

„Vůbec se mi nechtělo odejít, to první září bez školy jsem hrozně těžce nesla,“ vypráví Matoušková. Dnes proto alespoň doučuje a připravuje děti na přijímací zkoušky, právě jejich rodiče ji navrhli na obdržené vyznamenání. V důchodu také roky vypomáhala ve škole v Dlouhé Vsi, kterou si velmi oblíbila. „Je tam úžasný kolektiv a atmosféra, naposled jsem tam zastupovala pár dní loni. Na delší dobu to už pro staršího člověka není a ty děti si zaslouží někoho mladšího,“ usmívá se Matoušková.

Desítky let ve školách přinesly Haně Matouškové „miliony hezkých zážitků“. „Neměla jsem s dětmi žádné konflikty, snažila jsem se je brát jako rovnocenné partnery. Když jsem přišla z porady pozdě, tak jsem se jim omluvila. Dávala jsem samozřejmě i poznámky, ale taky poděkování. Když někdo něco hezkého udělal, napsala jsem: Děkujeme Jarouškovi, že udělal tohle nebo tamto… Dokonce jsem někdy psala i poděkování rodičům, když třeba dítě přišlo s tím, že se s ním včera celé odpoledne učili násobilku,“ směje se Matoušková. Na své vlastní narozeniny pekla Hana Matoušková pro děti dort, dokonce nezapomněla přivézt každému dárek z lázní.

Jsou dnes děti jiné než dříve, je dnes učitelství těžší? „Změny tu za ty desítky let určitě jsou, děti jsou rozdováděnější, výchova je volnější,“ srovnává Matoušková, „dřív přišli prvňáčci do školy a báli se, skoro nemluvili, dnes přijdou suverénně jako dospělí. Ale na prvním stupni mají ještě srdce na dlani, když se učitel snaží, vždycky to jde,“ doplňuje Matoušková.

Během dlouholetého učitelování nebyla nouze ani o dojemné zážitky. „Stalo se mi třeba, že holčička nechtěla jít po vyučování domů a když jsem se ptala proč, řekla mi, že se s ní doma nebaví tak jako já. Jindy mě moc potěšilo, když mě měli přeřadit do jiné třídy a ráno stálo před ředitelnou asi dvacet rodičů – žádali, aby mě nechali v mé třídě. Tohle a další věci, když se práce daří, když to děti i po letech ocení, dodnes například dostávám od některých žáků blahopřání k svátku nebo k narozeninám – tomu se medaile nevyrovná, i když si toho moc vážím a moc děkuji těm, kteří mě navrhli,“ zdůrazňuje Matoušková.

Co je podle ní nejdůležitější pro práci učitele nebo učitelky? „Milovat děti a milovat tu práci,“ neváhá s odpovědí Matoušková, „a taky neponižovat. Já jsem nikdy nedala dítěti facku, to by mi snad ruka upadla,“ dodává.