Třináct dnů. Tak dlouho držela zubařka Regina Pelíšková (57) z Vodňan hladovku na podporu kácení stromů napadených kůrovcem na Šumavě. A také jako protest proti chování aktivistů, kteří kácení bojkotovali – podle ní – neseriózní formou. Není ale přesvědčena o tom, že hladovka splnila svůj původní účel. „Nevadilo mi nejíst. Ale pravdou je, že vše vlastně vyšumělo do ztracena,“ říká.

Hladovku jste víceméně spontánně zahájila ve středu 3. srpna kolem 15. hodiny, kdy jste měla borůvkový koláč. Kdy jste ji zakončila?

V úterý 16. srpna, takže jsem ji držela třináct dnů.

Dáte ruku do ohně, že jste za ty necelé dva týdny opravdu nic nejedla? Že jste si někde potajmu nedala třeba kousek salámu?

To mohu odpřisáhnout. On to ale opravdu nebyl problém. Jenom jsem pila – vodu, čaj, rajčatovou šťávu a podobně.

Původně jste chtěla skončit hladovku přibližně po týdnu, kdy mělo studené počasí zahubit larvy kůrovce. Přesto jste ale pokračovala dál. Proč?

Byla jsem v kontaktu s mojí sestrou, která žije na Modravě. Ta mi psala, že právě Modravy se vymření kůrovce moc netýká. Tak jsem čekala ještě do pondělí, kdy se přímo na místě konala schůzka zástupců všech zúčastněných stran, kde nakonec stejně nic nedohodli. Tedy kromě určení tzv. první zóny (25 procent parku). Na to konto jsem hladovku ukončila, i když jsem nikde nic nevyhlašovala.

V nedávném rozhovoru v našem deníku jste uvedla, že se nejvíc těšíte na nějakou sušenku. Dala jste si ji?

Ten den určitě ne. Po takové dlouhé době se nedá hned najet na běžný režim. Moje první jídlo v úterý byla spíše zelenina. Tu jsem jedla i v následujících dnech. Dá se říct, že pořádně jsem se najedla až v pátek, takže šestnáctý den.

Co jste si dala?

Rybu se zeleninou, nějaké špízy. Ale ne moc, spíše od každého trochu.

Jak vám bylo? Blaze?

Upřímně? Měla jsem pocit, že mi bylo lépe, když jsem nejedla.

Také jste prozradila, že jste shodila pět kilogramů. Jaký byl tedy konečný účet?

O trochu víc, asi šest kilogramů. Ale jde to zase rychle nahoru.

Při telefonickém rozhovoru jste zmínila, že jste byla požádána držet hladovku dál na podporu policistů, kteří mohou kvůli zásahům při blokádě přijít o práci. Jak to bylo doopravdy? Šlo o manipulaci?

Tak bych to neřekla. Lidem z Modravy bylo líto, že policisté, kteří se vzhledem k situaci chovali velmi korektně, mají být potrestáni a že v podstatě moje hladovka vyzněla jaksi do prázdna. Takže takový návrh nebo spíše myšlenka zazněla. V první chvíli jsem nad tím zapřemýšlela. Ale můj vnitřní pocit mi říkal, že to není dobře, abych svoji hladovku navázala na jiný problém. Navíc jsem u tohoto dění nebyla, takže by to nebyla vhodná volba. Nakonec vznikla petice na podporu policistů, což se mi zdá mnohem příhodnější.

Také jste prozradila, že mluvčí aktivistů a jeden z hlavních iniciátorů blokády kácení Mojmír Vlašín vám nabídl makové koláčky, když hladovku ukončíte. Ještě jste měla jiné reakce?

Napsal mi ještě jeden dopis, kde mi tak trochu vyčítal, že jsem to řekla novinářům (smích). Na to už jsem ale neodepisovala, nechtěla jsem rozjet nějaké nekonečné dopisování. Ale reakcí bylo mnohem víc – jak těch, které mne podporovaly, tak i těch, které hladovku odsuzovaly. Ale to bylo spíše z důvodu nepochopení mé hladovky. Ta směřovala spíše k chování a přístupu většiny aktivistů. Přivazování se ke stromům, které je povoleno pokácet a nerespektovat soudem posvěcenou výjimku považuji za extrém. Ale i moje hladovka byla vlastně extrém. Jeden nesmyslný extrém měl ukázat na jiný nesmysl.

Považujete hladovku za úspěšnou?

Spíš asi ne, vyzněla do ztracena. Nikdo v tomto boji nevyhrál.

Litujete, že jste se do ní pustila?

To rozhodně ne.

Šla byste do hladovky znovu? Kdyby tedy byla dost silná motivace.

Těžko říci. Ale na druhou stranu, proč ne?