Právě takhle to vypadalo v pondělí na Soběticku, když mi klatovský automobilový závodník Petr Hozák nabídl, zda se s ním chci chvilku svézt v jeho tréninkovém Mitsubishi Lancer. No to je nabídka, která se neodmítá a já jsem s trochou zvědavosti a i s trochou strachu přijala. Zvědavá jsem byla, jak jezdí na sněhu ten, kdo umí, a strach jsem měla, protože zrovna já patřím k řidičům, kterým se při pohledu na zasněženou silnici mírně rozklepou kolena.

Je půl osmé večer, zima, tma jak v pytli, sněží, já sedím v autě, čekám na Petra Hozáka a přemýšlím, zda jsem se trošičku neunáhlila. Pak mě osvítí ostrá světla a smykem se ke mně blíží žluté auto, ze kterého pak vystoupí Hozák s otázkou: „Tak co, jedeme?“

První moje starost je, zda jsou v autě pásy, a když zjistím, že jo, zapnu si je a vyrážíme. Po prvních zatáčkách projetých smykem se ale musím tvářit dost zajímavě, ale když se mě Petr zeptá, jestli se bojím, tak odpovím: „Váš spolujezdec Hršel řekl, že on, který by si do závoďáku jen tak s někým nesedl, vám věří. A když se nebojí Hršel, tak já taky ne.“

A ono to fakt funguje. Je pravda, že jet rychlostí 140 km/hodinu na silnici široké tak dva a půl metru s metrovými bariérami sněhu po stranách je hodně zvláštní pocit. Pak brzda, smykem do ostré zatáčky, bokem proti stromu, další zrychlení a další zatáčky. Ale už to ani nevnímám, já si jen kupodivu vychutnávám jízdu samotnou. Je to úžasný pocit. Když někdo něco doopravdy umí a baví ho to, je vždycky radost takového člověka při práci sledovat. A Petr Hozák umí. Jeho mitsubishi se po kluzké silnici pohybuje se silou, grácií a jistotou, protože ho vede zkušená ruka. Jsem úplně nadšená, tak skvělý zážitek jsem snad ani nečekala. Spíš jsem si myslela, že budu celou cestu ječet a zavírat oči, a proto je mi trošku líto, když naše cesta skončí. Jasně, teď jsem hrdinka, ale dobře vím, že se mnou Petr jel opatrně a stěží bych z auta vylezla tak klidná, kdyby jel jako při závodě. Ale přesto jsem nikdy tak adrenalinovou a přitom super jízdu nezažila (a taky kde, při normálním provozu s normálním autem bych to zažít vážně nechtěla).

Teď, když mám za sebou svoji první „závodní“ zkušenost, je čas na to vyzpovídat Petra Hozáka.

„Teď si jedu potrénovat. Tohle jsou pro mě ideální podmínky, na silnici to začalo přimrzat, na tom dobře drží zimní gumy bez hřebíků. Mě se líp jezdí, když to klouže, sníh, mokro, šotolina, to mě baví. Teď ještě tak tři měsíce závody nebudou, kalendář pro letošek jsem ještě, přiznám se, neviděl. Určitě bych ale chtěl jet Rallye Šumava. Trénovat musím pořád, když člověk dva tři měsíce nejezdí, je trošku v křeči, a pokud má dobře reagovat ve vysoké rychlosti a krizových situacích, musí být absolutně uvolněný. Jestli se bojím? (Smích). Člověk by neměl vlézt do auta s pocitem, že se bojí, to může být konec. Ale občas jo, i v běžném provozu, tam to chce ale dávat větší pozor,“ řekl natěšený Petr Hozák a vyrazil trénovat na šumavské silnice.