„Jsme obyčejná rodina s jedním neobyčejným skoro šestiletým dítětem. Natálka byla usměvavé a zvídavé dítě. A pak se na nás přestala dívat a její první slovo jsme slyšeli až skoro ve třech letech. Když jsou dobré dny, na Natálce byste do druhého pohledu nepoznali, že je něco jinak. V praktickém životě těžko rozumí řeči, a tak se jí i hůř učí a moc jí to nejde. Kromě toho má svoje zvláštnosti, jako třeba zvuky, které nesnese, nebo změny. A také jí chybí ‚filtr‘, kterým by rozlišovala, co je vhodné a nevhodné, dobré či špatné anebo nebezpečné,“ popsala maminka Jana Kaňková.

Rodiče vědí, že budou narážet na spoustu překážek, připouští si, že může přijít i taková, která je zastaví. Zároveň ale vidí, jaké úžasné a chytré dítě doma mají. Zabere jim to však daleko více času objevit, a ne každému se to podaří. „Bez obrovské míry tolerance a opravdového lidského zájmu bychom byli nahraní, protože říci, že Natálka nezvládne například běžnou mateřskou školu, by bylo tak snadné. Jsem přesvědčená, že integrace dítěte s postižením do běžného kolektivu závisí na lidech. A nám se stalo něco krásného. V malé školce v Hrádku u Sušice jsme narazili na poklad,“ uvedla maminka.

Dle jejích slov jde o místo, kde Natálce i dalším dětem se speciálními potřebami chtějí rozumět. Nikdo se na ni nedívá skrz prsty, ale děti si ji naopak berou pod ochranná křídla a vyrábí jí úkoly na cvičení. Holčička se postupně otrkává, učí se nové dovednosti a hledá svoje místo. „Paní ředitelka Ivana Klečková a vedoucí učitelka Anna Ježková vedou školku srdcem a s otevřenou náručí pro všechny děti. A hlavně paní asistentka Marie Šotolová. Natálka ji přijala za svou, a i když to neumí říct, je pro ni moc důležitá. Ono když dítě nechápe, že se musí u silnice zastavit, a zároveň nerozumí, když na něj voláte, že ho srazí auto, není to jednoduché. A pak si rozmyslí, že už nechce dál jít, a lehne si na zem, protože ho prostě bolí nohy. A pořád nesmíte zapomínat, že slovy mu to nevysvětlíte. Paní Šotolová se nelekla. Dala si ten čas pochopit, co Natálka potřebuje, a nebojí se. A já jsem jí za to moc vděčná. A tak bych chtěla povzbudit rodiče dětí se speciálními potřebami, že existují místa, jako je hrádecká školka, kde dokáží s dětmi pracovat a podpořit je. A také bych chtěla ocenit všechny v hrádecké školce, že mají ‚svoje‘ děti upřímně rádi a nevzdávají to, když to nejde hladce,“ svěřila se Natálčina maminka.