Volal prý otec, že je válka. Jeho příběh je dalším z těch, které přinášíme ve spolupráci s organizací Post Bellum, jež spravuje sbírku Paměť národa.

„Okolo 13. hodiny přijely do Sušice první obrněné transportéry a gazíky. Na náměstí byli studenti z místního gymnázia, kteří odchytili jednoho sovětského vojáka se samopalem v ruce. Stál jsem asi metr od něho. Svíral zásobník a pravý ukazováček na spoušti se mu neustále třásl,“ vzpomíná Hrach na okamžik, který velmi silně ovlivnil jeho další život.

Otec na protest proti okupaci vystoupil z komunistické strany a on se proto nedostal na průmyslovku. Vystudoval střední zemědělskou školu a poté nastoupil do kotelny sušického PAPu. V roce 1976 se dozvěděl o existenci undergroundové kapely The Plastic People of the Universe a o soudním přelíčení s jejími členy.

„Poté začali kamarádi přivážet z Prahy nahrávky podobných skupin. A hlavně zpěvák Charlie Soukup přivezl petici za propuštění Jana Prince a za zrušení zákazu Jaroslava Hutky. To jsme podepsali, ale pořád se nic zásadního nedělo,“ líčí dál. Když v roce 1979 podepsal Chartu 77, okamžitě se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. Sledovala ho, odposlouchávala, vyslýchala. Šestkrát byl zadržen. Jindy se musel každé dvě hodiny hlásit na oddělení Veřejné bezpečnosti.

close Petr Hrach v pětadvaceti letech, v době, kdy podepsal Chartu 77. info Zdroj: Foto: archiv P. Hracha zoom_in

V roce 1989 připravoval v Sušici při příležitosti oslav 28. října shromáždění u sochy T. G. Masaryka. Program s proslovem poslal na příslušné úřady, místo odpovědi ho ale StB odvezla na obvodní oddělení VB k výslechu a odtud v noci do věznice na Borech. Společně s dalšími přáteli se pak 17. listopadu odebrali k lípě na náměstí. Zapálili svíčky a roztáhli transparent. Ve chvíli se kolem nich srotilo množství lidí. Stál tam i estébák a jen se usmíval.

Jak se situace v celé zemi v dalších dnech turbulentně měnila, proměňovala se i atmosféra v Sušici. „Začali mě oslovovat i ti, kteří se mi vyhýbali. Najednou byli všichni hrdinové a věděli, že to tak dopadne. Když na jednom ze shromáždění vystoupil předseda tehdejšího národního výboru a vysvětloval, proč předtím 28. října nechal uzavřít lávky přes Otavu, řekl, že prý měl informace, že toho dne má foukat silný vítr, aby prý lidi nesfoukl do řeky. A k tomu potřeboval zřejmě hordu estébáků a příslušníků VB. Taková dojemná péče to z jejich strany byla…,“ uzavírá Petr Hrach s úsměvem.

Markéta Čekanová, Paměť národa