Sjíždíme hory směrem k hlavnímu městu Turkmenistánu Ašchabadu. Patřičně se oteplilo, je přes 40 stupňů a my se začínáme péct ve vlastním potu. Městem nás provedla a ubytování zajistila Jamal (Džamal), Martinova kamarádka, se kterou se zde seznámil před lety. Živí se jako průvodkyně, takže nám dala vyčerpávající informace o tomto městě a zemi.

Nikdy jsem neviděl tak čisté šestimilionové město. Minimální provoz bez MHD a taxíků funguje tak, že si stoupnete k silnici a první auto, které jede kolem, vám zastaví a po dohodnutí ceny vás odveze, kam potřebujete.

Další zajímavostí Turkmenistánu je, že tam mají zdarma plyn a elektřinu. Za bydlení platí kolem deseti dolarů ročně a dostávají poukazy na 600 litrů benzínu na půl roku. Vypadá to jako země zaslíbená, ale má to svou slabinu. Nefunguje tam sociální zabezpečení, takže mladí se musejí postarat o staré se vším všudy. Každopádně Turkmenistán mě velice příjemně překvapil i na venkově, kde jsme strávili další dny. Lidé jsou příjemní, starší umí rusky, mladí již ne. Domluvit se není problém. V Turkmenistánu jsem také tankoval nejlevnější benzín, 30 litrů za dva dolary.

Hořící kráter

Ještě nás v této zemi čekal jeden cíl, a to byl průjezd pouště Karakum směrem k vesnici Darvaza a od té zhruba 30 km bychom chtěli najít plynový kráter o velikosti fotbalového hřiště, který je výsledkem sovětské těžby plynu z roku 1971. Sověti se rozhodli zapálit kapsu toxických plynů s tím, že za pár týdnů vyhoří, a ta hoří dodnes.

Povedlo se a kolem poledne dosahujeme kráteru a rozhodujeme se tam přenocovat už jen kvůli nočnímu pohledu do hořícího kráteru. Sedmdesát litrů vody jsme při teplotě přesahující 50 stupňů spotřebovali rychleji, než jsme předpokládali, ale slunce konečně zapadlo a my pozorovali a fotili kráter hořící barevnými plameny až do půlnoci. Ráno jsme vyrazili pískem, ale nějak se mi nepodařilo přejet vyjetou kolej a předvedl jsem výstavní salto přes řidítka. Naštěstí jen ulomený kryt rukojeti a nějaká ta modřina. Od té chvíle jsem měl písek všude, a tím myslím úplně všude.

Uzbekistán

Po menších problémech jsme úspěšně překročili hranice Uzbekistánu a dorážíme do města Buchara, kde potřebujeme vyměnit peníze a chceme si prohlédnout město. Rozhodnutí nám usnadnil mladý taxíkář, se kterým jsme domluvili cenu za průvodcování. Kubovi ten den nebylo zrovna do skoku, rozhodl se zůstat na parkovišti a hlídat auto a motorky. Tím pádem jsme se vešli do taxíkářovy volhy akorát.
První cesta vedla na bazar, kde nám zajistil výměnu peněz v dobrém kurzu, a pak nás provedl nejvýznamnějšími památkami města a vše jsme zakončili výborným jídlem. Bohužel si nepamatuju název jídla.

Popojíždíme dál, cestou nás staví policista a zkouší pokutu za vysokou rychlost, ale jsme si jistí, že jsme povolenou rychlost nepřekročili. Policista rozevře stránky pasu, chce, abychom do nich foukli, a pak přičichnutím zjišťuje, jestli nejsme pod vlivem alkoholu. Nakonec už je tak protivný, že si píšu na kus papíru číslo jeho odznaku, to nečekal. Končíme hru na pokutu podáním ruky a pokračujeme do města Samarkand, kde vyhledáváme tamní pivovar.

Pivo tam údajně vaří český sládek. Úspěšně přijíždíme na vrátnici, nad kterou visí česká a uzbecká vlajka a někdo pronesl větu: „Inspekcia z čechie.“ Po chvíli doráží Jaroslav Málek, sládek tamního pivovaru, a nevěří, že jsme přijeli po vlastních až tam. Zajišťuje nám ubytování u sebe na dvorku, což nám maximálně vyhovuje. Brzy se hrneme do místní pivovarské hospody v českém stylu. Konečně se osvěžujeme Pulsarem, to je obchodní název piva které tam produkují. Další den nás provedl pan Málek výrobou a zajistil nám průvodce městem.

O Kyrgyzstánu, kam máme namířeno, zjišťujeme, že kvůli válečnému konfliktu jsou zavřené hranice, a tím pádem tato země, která pro nás byla cílem, odpadá a následuje další problém. Víza nám nenavazují, končí nám vízum v Uzbekistánu, ale Kazašské začíná až za dva dny.