Do zóny smrti, přímo k reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině, který před čtvrtstoletím vybuchl, se v červnu vydala expedice šesti dobrodruhů z Klatovska, která oblast procestovala na kole. Pestré zážitky svým osobitým způsobem popsal čtenářům Deníku šéf výpravy Václav Faust ze Strážova.

Bike hazard 2010

To, co napáchal výbuch v Černobylu, ví celý svět. Když mrkne člověk na odkazy internetu, má po chuti do této oblasti cestovat. Hrůzostrašné články o radiaci, mutantech, mrtvé zóně se na vás sypou z google jak z protrženého pytle. Kdo sebere trochu odvahy a chce tohle peklo na světě vidět, vydá se tam na pár hodin, takzvaně na fofr výpravu s průvodcem.

To ale naší partě nestačí, jsme rozhodnuti, že takzvanou zónu smrti objedeme na kolech, tábořit budeme v přírodě. Nafotíme a natočíme co nejvíce vylidněných vesnic, navštívíme Pripjať, město duchů, a zvěčníme se u sarkofágu 4. bloku.

Po důkladných přípravách nasedám 4. června do plně naložené dodávky a se mnou i dalších pět odvážlivců, kteří se nenechali odradit svým okolím. Jsou to Martin Klasna, Míra Kolář, Ruda Wágner, Honza Aschenbrenner a Ondra Lincmajer.

U obřího vejce

Ivankov, tady začíná kraj Černobylu. Na konci městečka je u lesa obří vejce, přivezl ho sedm kdosi z Německa, má symbolizovat zrození nového života. Je to místo jak dělané pro start naší expedice. První šlápnutí do pedálů kol naložených bagáží a zásobou vody. Bike hazard začíná.

Míjíme odbočku na Makaryvku a takzvanou dráhou do zóny pokračujeme směr Černobyl kolem Prybyrsku, Orane, Fruzinivky a Zorynu. Dozimetr, který máme stále zapnutý, neukazuje žádnou radiaci. V odpoledních hodinách jsme v oblasti, která se nachází na samém okraji pověstné zóny. Hornostapil je naše první zastávka u místních obyvatel. Dáváme si pivko před místním magazínem, který se nachází u nedostavěného kulturáku, jehož základy jsou na židovském hřbitově. Nad tímto paskvilem bývalého sajůzu trčí v nedodělaném štítu čapí hnízdo s rodinkou žabolovců.

Navazujeme družbu s místními, snažíme se gavariť parusky, což se usedlíkům náramně zamlouvá a lejou do nás jeden stakan za druhým. Radiace tu nikoho nezajímá, všichni mají starost s okopáváním kartošek a popíjením cujky. Je na čase vzít dráhu před dalšími kalíšky nebo tu zatvrdneme. Někteří jedinci nás doprovázejí na kolech Ukrajina přes vesnici. Pod náporem našich převodů, však Závod míru vzdávají. Drželi se statečně. Po pár kilometrech objevujeme zbytky města Zelený Mys, dá–li se to tak nazvat. Žilo zde přes 3000 lidí, kteří pracovali v elektrárně. Z města zbyly jen silnice a chodníky, vše připomíná obří dopravní hřiště. Nacházíme v lese opuštěný bazén a bývalý sportovní areál s umělým povrchem. Vše pomalu a jistě zarůstá březovým hájem. Opravdu zvláštní pohled na místo kde před čtvrtstoletím byl čirý život.

Pakažite pasporty

V podvečer dojíždíme do vesnice Strakholisia na samý břeh Černobylského moře, jak tady říkají místní řece Dněpr po soutoku s Pripjatem. Voda se tu rozlejvá do šířky 9 km a je to opravdu gigant. Měříme aktuální radiaci, jsme 30 km od 4. bloku. Dozimetr ukazuje nula. Když přepneme na celodenní hodnoty, jsou zanedbatelné.

Pakažitě vaše pasporty, volá vojenská hlídka strážící zemi Pluta. Vysvětlujeme, že spíme v palátkách a že nechceme žádné problémy. Děláme, že nevíme kudy kam, hra na blbce nám jde dobře. Dostáváme pokyny směrem od hranice a tak vyrážíme, abychom mohli zkusit hned první odbočkou zajet zpět k moři. Narážíme na další hlídku a ta volá na pomoc tu první. Začíná důkladná kontrola uprostřed lesa. Musíme s barvou ven, sdělujeme náš plán o objetí zóny a ukazujeme mapu. Kluci v maskáčích jen žasnou nad našim plánem, naše akce se jim evidentně začala zamlouvat. Radí nám kudy kam, kde máme u řeky přespat, nikdy tady žádného turistu ještě nepotkali. Vše končí společnou fotografií. Spíme pod širákem na super doporučeném místě.

Vážka mutant

Ve čtyři hodiny ráno toho mám dost, to se opravdu nedá vydržet, tolik krvesají jsem nezažil ani v deltě Dunaje. Spařenej jak jetel, odhazuji z hlavy pláštěnku, která mě chránila před komáry. Křičim na ostatní budíčeeek, když nemůžu chrápat já, tak oni taky. 3x debile, 2x magore je odpověď spolucestovatelů. Jdu se mrknout k vodě, slunce právě vychází v rákosovém meandru. Na hladině se plácá obří vážka, utíkám pro foťák a křičím, že je tam mutant vážka s hlavou jak kočka. Odpověď stejná jako při budíčku. V půl páté jsem všechny vylákal z bivaků na kafe, zapomněl jsem jim říci, že jsem udělal jen jedno.

Snídáme, pácháme hygienu, balíme saky paky a vyrážíme po písčité cestě směr Medvyn. Nejkratší cestou je to přes Zelený Mys, ve kterém jsme šmejdili minulý den. Druhá naše návštěva goroda, vymazanáho z map, odhaluje u zarostlého rybníka, zpustošené budovy velké vodárny. Dvě hoďky je o zábavu postaráno, někteří jedinci prolézají i kanály. Na konci pomyslného města vede cesta do Medvynu.Vesnice nás vítá tichem opuštěných domků, zpustošených zahrad a ostnatou bariérou. Vše vypadá jak z webovek Eleny Filatové.

Mrtvá vesnice

V některých opuštěných příbytcích zkoumáme útroby skromného bývalého života místních obyvatel. Kabát pověšený za dveřmi, hrnec na plotně, deka na peci, noviny jako těsnění v oknech vypovídají, jak se žilo před 25 lety v zemi, kde dnešek znamenal zítřek. Ticho mrtvé děrevně narušuje štěkot smečky psů. Poslouchej, povídá Martin, to je jak husky. Má pravdu, ještě moc dobře si pamatuji, jak zní sibiřáci. O pár stavení dál narážíme na chlapa v maskáčích jak hora, stejně tak vypadá jeho vojenský offroad. Dáváme se do řeči, je to lovec losů a kaban, jak tady říkají velkým divočákům. Třicet západosibiřských lajek používá na naháňku zvěře, dva pittbulové slouží jako dorážeči obětí. Zůstaňte do večera a já vás vezmu do zóny na lov, nabízí woodlandman. No, nemám zrovna zájem se účastnit nějaké reálné hry stalker v mrtvé oblasti. Snad jindy, děkuji za celou výpravu.