Opatření kvůli koronaviru, především uzavření hranic, je úplně odstřihla a oni měli obavy o svoji chalupu i zahradu, která pustla.

Trávit veškerý čas v malém bytě v Německu pro ně nebylo jednoduché. „Jelikož je manželka tělesně postižená, trávila všechen čas doma. Já jsem proseděl ty dny s počítačem a sledoval, co se kde děje. Problémem pro mě bylo, že jsem byl zvyklý v té době jezdit na motorce, projíždět se po okolí řek a sledovat přírodu. V Bavorsku byla přísná pravidla, byt se směl opustit jen ze závažných důvodů – doktor, nákup, venčení psa a sport pro jednotlivce. Pak jsem ale vymyslel, že můžu jezdit nakupovat na motorce, abych se na ní alespoň projel,“ řekl Vokoun.

Jízda na motorce ale nebyla největší starostí. Mnohem více Vokounovy trápilo, že nemohli jet na svou chalupu k Nepomuku, kam jezdívali každých čtrnáct dní. „Jeli jsme na velký nákup s tím, že pojedeme na chalupu, ale přijeli jsme domů a večer zavřeli hranice. Říkal jsem si, že bychom mohli mít nějakou výjimku, tak jsem zkoušel obvolat české konzuláty v Německu, ale nikde to nikdo nebral. Poslal jsem e-mail do Mnichova odkud jsme dostali odpověď, že žádné výjimky neexistují. Měli jsme obavy, protože dům chátrá, když se o něj nikdo nestará,“ posteskl si Vokoun i s tím, že opuštěné domy lákají zloděje.

POMOHLA SOUSEDKA

Velkou pomocnicí jim ale byla sousedka, která se starala o zahradu, aby bylo vidět, že se tam něco děje a že dům není opuštěný. „Při našem příjezdu byla vzadu obrovská tráva, zahrada zaplevelená. U vrat ji sousedka posekala. Klečela jsem několik dní na zahradě, abych to dala dohromady. Kytky jsme museli ořezat,“ uvedla paní Věra.

VÝJIMKU NEMĚLI

Velkým štěstím prý bylo, že už nebyly tak velké zimy, že například nezamrzlo a neprasklo topení. Vokounovy mrzelo, že neměli žádnou výjimku, protože jsou v podstatě pendleři – 14 dní jsou v Německu a 14 dní v Čechách. Dům si koupili na penzi. „Na nic se nebraly ohledy. Bylo hrozné být pořád doma v malém bytě, tam toho moc nenaděláte, uklizeno máte za chvíli. Pořád jsem tak přemýšlela, co vše se tady může dít, co přerůstá, co by bylo třeba zasadit. Ale nic jsme nemohli. Vše mi tady kvetlo, ale já to neviděla. Posílali mi alespoň fotky, ale mně tak bylo ještě smutněji,“ uzavřela Vokounová.